Studiem kapitoly byste měly završit poznání obecného vymezení trhu a jeho mechanismu, a to na základě pochopení vlastností utváření rovnovážné ceny na trhu. Obecné vymezení trhu je poté doplněno objasněním podstaty a forem dvou významných prvků tržních struktur, tj. monopolu a konkurence. Pochopením jejich ekonomické interpretace se pro Vás stane východiskem k eliminaci nejrůznějších neadekvátních interpretací obou jevů. Mělo by posloužit především k tomu, abyste nezjednodušovaly uvedené jevy a neinterpretovali je jednostranně. Zjednodušování má zpravidla podobu přiznávání výlučně kladných vlastností konkurenci a naopak záporné postoje, pokud se jedná o monopol. K poznatkovým cílům kapitoly patří rovněž pochopení pojmu tržní selhání a identifikace jeho příčin.

Kapitolu je nutno studovat po jednotlivých částech, které tvoří relativně samostatné celky. Zvládnutí každého je předpokladem pro navazující problém, tedy po ujasnění rovnovážné ceny jako směřování působení tržního mechanismu se věnovat konkurenci, jako nedílné vlastnosti trhu. K monopolu je nutno přistupovat jako k tržnímu jevu, který nepředstavuje negaci konkurence, ale jednu z krajních forem. Zvláštní pozornost je nutno věnovat pochopení problematiky tržních selhání a ujasnění si příčin, které mohou selhání trhu způsobit.

Trh jsme si již charakterizovali jako sféru ekonomiky, ve které dochází ke směně mezi tržními subjekty. To co je předmětem směny se nazývá zboží a má-li být směněno, musí být pro někoho užitečné (musí mít schopnost uspokojovat potřeby, tedy být statkem). Každá směna lze vyjádřit jako kvantitativní poměr a jeho peněžní formou je cena.

Předpokladem existence trhů je dvojí oddělenost výrobců, kteří musí být oddělení dělbou práce, ale také jako vlastníci. Jsou-li tyto podmínky splněny, jsou vytvořeny podmínky vzniku i rozvoje trhu.

Trh není homogenní a při jeho analýze můžeme uplatňovat různá hlediska. Vedle regionálního (místní, národní, světový) můžeme uplatnit i hledisko podle předmětu směny. Potom odlišujeme trh výrobků a služeb, trh peněz, trh kapitálu, trh půdy, trh práce, trh informací atd.

Ve výkladu ekonomické teorie budeme velmi často pracovat s rozlišením na:

Fungování tržního mechanismu vyúsťuje ve vznik ceny, která je vyjádřením poměru mezi nabídkou a poptávkou, a změny ceny jsou vyvolávány změnou jejich vzájemného poměru. Nabídka a poptávka vyjadřují protichůdný cenový zájem, který ilustrují křivky svými sklony znázorňující jejich průběh. Z tvaru křivek je zřejmé, že existuje jediný společný bod obou křivek.

Průsečík křivek nabídky a poptávky () je bodem rovnováhy trhu. Množství produkce odpovídající průsečíku nazýváme rovnovážné množství () a odpovídající cenu označujeme jako cenu rovnováhy (). Tím se dostáváme k otázce rovnováhy trhu, kterou je třeba přesně vymezit.

O trhu řekneme, že je v rovnováze, je-li nabídka vyrovnána s poptávkou. Ale to na trhu platí téměř neustále, resp. pod vyrovnáním je možno rozumět i situace, které nesplňují charakteristiku rovnováhu. Dostáváme se znovu k problematice časového horizontu ekonomických procesů. Jen rozlišováním časového horizontu odpovíme správně na problém rovnováhy trhu i ceny rovnováhy.

Problém si můžeme snadno ilustrovat popisem utváření cen prostřednictvím tržního mechanismu. Vycházíme z předpokladu, že křivka nabídky je dána, stejně i křivka poptávky. Vyjděme z času , ve kterém bylo na trh dodáno množství produkce . Jaká cena se na trhu utvoří, naznačuje \Refobrázekobr4.2. Vyjdeme-li z dosud poznaného, můžeme konstatovat, že výrobci jsou ochotni prodat za cenu (bod ). Nicméně, situace na trhu jim umožňuje realizovat za cenu , která vznikne v důsledku výrazné převahy poptávky nad nabídkou. Množství je podle definice poptávky realizovatelné za cenu . Při ceně je poptávka ochotna nakoupit množství .

Úsečkou je možno ilustrovat převis poptávky nad nabídkou při ceně .

Je trh v rovnováze? Je cena rovnovážnou cenou? V daném okamžiku tato cena vyrovnává skutečně nabídku s poptávkou. Kdo byl ochoten platit cenu , ten také nakoupil a realizovalo se celé nabízené množství. Cena nepůsobí jako podnět pro rozšiřování či omezování poptávaného množství zboží, ale tato cena má dopad na nabídku, což plyne znovu ze samotné definice nabídky. Neboť při ceně jsou výrobci ochotni vyrábět a nabízet množství produkce . Cena působí jako podnět pro rozšíření výroby, ale bude-li na trh dodána produkce , vynutí si změnu ceny. Nabízené množství je motivováno tržní cenou , ale my již víme, že poptávané množství při této ceně má rozměr pouze . Nabízené množství je poptávka sice ochotna a schopna koupit, ale při ceně nižší.

Úsečka vyjadřuje převis nabídky nad poptávkou, který vznikne v důsledku tržní ceny .

Cena, za kterou je možno na našem trhu realizovat množství , odpovídá bodu na poptávkové křivce . Převaze nabídky nad poptávkou odpovídá cenový pokles.

Jestliže si nyní položíme otázku dopadu takto utvořené ceny (viz např. cena na \Refobrázkuobr4.2 b) na trh, můžeme znovu využít argumentace, kterou jsme již použili výše. Při ceně je sice uspokojena poptávka, ale pro stranu nabídky je tato cena nízká, což se projeví snížením nabízeného množství na rozměr (je to množství odpovídající průsečíku nabídkové křivky s cenou na úrovni ). Rozvíjí se mechanismus, který je možno znázornit tzv. pavučinovým modelem, na kterém si můžeme uvedené souvislosti procvičit.

Budete-li postupovat správně, zjistíte, že pouze v bodě, který je průsečíkem obou křivek, je dodáváno na trh množství produkce, jehož cena není stimulem ke změnám rozsahu výroby. Proto je právě průsečík obou křivek bodem rovnováhy a jemu odpovídající cena je cenou rovnováhy. Platí: všichni, kteří jsou ochotni při rovnovážné ceně vyrábět a nabízet, na trh dodávají a skutečně prodají. Současně jsou na trhu uspokojení všichni, kteří jsou při rovnovážné ceně ochotni kupovat. Ustavení rovnovážné ceny trhu předpokládá nejen řadu cenových změn a tomu odpovídajících změn nabízeného množství, ale také potřebný čas, který uplynul od našeho výchozího času .

Viděli jsme, že každá cena na trhu vyrovnává vztah mezi nabízeným a poptávaným množstvím. Rovnováhu však vyjadřuje výlučně cena odpovídající průsečíku křivky nabídky a poptávky, neboť neobsahuje stimul k rozšiřování či omezování výroby a tím nabízeného množství. Změnu ceny může vyvolat změna nabídky či poptávky, případně obou, tedy posun křivek. S faktory, které posun mohou vyvolat, se seznámíme v následujících kapitolách.

Konkurencí budeme rozumět proces střetávání různých, zpravidla protikladných zájmů tržních subjektů. Proces konkurence je od trhu neoddělitelný a je předpokladem fungování trhu. Tato okolnost si však vyžaduje objasnění, neboť velmi často je právě konkurence předmětem nejrůznějších zjednodušení, nepochopení a také idealizací. Objektivním základem zmíněných problémů je skutečnost, že konkurence prochází vývojem, ve kterém se odráží složité tendence vývoje trhů.

Dnešní konkurence má podobu různých typů a rozšiřují se i formy, ve kterých probíhá.

Položme si nejdříve elementární otázku, která nás zorientuje ve vztahu trh a konkurence. Může existovat trh bez konkurence? (V dalším studiu ekonomie se seznámíte s názory, které tuto možnost připouští, nebo ji dokonce považují za charakteristickou pro některé tržní struktury. Za hranicemi teorie, např. v žurnalistice, se jedná o postoj zcela běžný.)

Skutečností je, že budeme-li vycházet z definice trhu a konkurence, jeví se nám otázka zcela oprávněně jako triviální. Položme si otázku jinak. Může být konkurence z trhu vytlačena? Je to stejná otázka a odpověď je nemůže. A přesto se v ekonomické literatuře často setkáme s tvrzením opačným. Příčinou je, že pojem konkurence, jak jsme výše vymezili, sice ctí všichni autoři, nicméně ji ve svých pojednáních obsahově ztotožňují s určitou konkrétní formou. Ta skutečně na trhu nemusí být zastoupena.

Základem konkurenčních vztahů je protichůdnost zájmů tržních subjektů. Tyto zájmy se na trhu střetávají, neboť každý z účastníků usiluje o realizaci svého cíle, což zpravidla dosahuje na úkor jiných účastníků trhu. Každý se snaží o získání výhody ve srovnání s ostatními.

Má-li existovat konkurenční prostředí, musí se trhu účastnit alespoň dva vzájemně závislé subjekty. Dva účastníky však na trhu nalezneme vždy, neboť trh je nabídka i poptávka, prodávající i kupující. Jejich zájmy jsou jednoznačně protikladné. Jsou-li na sobě závislí (prodávající nemá možnost prodat jinému kupujícímu výhodněji a je závislý na tom, zda prodá. Přičemž kupující potřebuje koupit a nemá možnost nákup realizovat jinde), je cena kompromisem. Neodpovídá zpravidla představám ani jedné strany, ale je v dané situaci přijatelná (výhodná) pro obě tržní strany. Konkurence mezi nabídkou a poptávkou bývá označována jako konkurence napříč trhem.

Konkurenční boj se může odehrávat i mezi účastníky poptávky (tzn. na straně poptávky). K tomu, aby se zřetelně projevila protichůdnost zájmů, je dostatečné, existuje-li převaha poptávky nad nabídkou.

Účastníky poptávky spojuje snaha nakoupit co nejlevněji, ale vzniklá situace vyúsťuje ve snahu nakoupit na úkor druhých.

Rostoucí cena postupně vylučuje některé subjekty poptávky (motiv odstoupení může být různý, např. nedostatek peněžních prostředků, tedy nemožnost platit vyšší cenu, ale může to být i neochota platit vyšší cenu).

Z hlediska vývoje trhu a mechanismu jeho fungování a jak uvidíme, z hlediska samotného vývoje tržního hospodářství, sehrává klíčovou roli konkurence mezi subjekty nabídky.

Výrobci vstupují na trh se snahou prodat a prodat co nejvýhodněji. Produkce představuje vložené prostředky a její realizace je předpokladem návratnosti těchto prostředků a dosažení zisku. Jen realizací může být naplněn smysl podnikání a vytvořeny předpoklady pro budoucí podnikání.

Konkurence na straně nabídky je permanentní proces probíhající v různých formách v závislosti na tržní situaci. Její zostření se výrazně projevuje tehdy, je-li na trhu převaha nabídky nad poptávkou.

Obecně je tento typ konkurence stimulem pozitivního pohybu tržního prostředí (převaha nabídky vyvolává cenový pokles, od kterého se odvíjí různé podoby zdokonalování ve výrobě), a proto si všimněte forem konkurenčního boje uplatňovaných mezi firmami.

Smysl konkurence mezi firmami jednoznačně spočívá ve snaze získat výhodu oproti jiným. Výhoda se realizuje v podobě peněžního důchodu (zisku), který je vyšší, než je obvyklé u konkurentů.

Konkurence mezi firmami se uskutečňuje v podobě dvou základních forem, podle nichž rozlišujeme: konkurenci cenovou a necenovou. Je to dělení podle prostředků konkurenčního boje.

Cenová konkurence znamená, že si firmy konkurují prostřednictvím ceny. Projevuje se snižováním ceny a její smysl spočívá v možnosti realizovat větší množství produkce za nižší cenu. Je to forma snahy přilákat koupěschopnou poptávku právě ke své produkci. Nezanedbatelným cílem je snaha ohrozit tímto krokem tržní pozice konkurentů, z nichž někteří již nemusí být schopni při nižší ceně vyrábět. Jde tedy i o snahu získat významnější tržní podíl.

My již víme, že cenový pokles na trhu může být prostým výrazem skutečnosti, že nabídka je vyšší než poptávka. V tomto případě může jedině pokles ceny zabezpečit realizaci produkce a je v tomto případě spojen především se snahou získat zpět prostředky do výroby vložené.

Cenová forma konkurence je základní a historicky také výchozí. Ve 20. století je její dominantní postavení oslabováno. Je to dáno změnami v poměru sil mezi výrobci. Je-li užívána, má často podobu cenové války, kdy cenový pokles uskutečňuje významný tržní producent s cílem likvidovat nízkou cenou slabšího konkurenta (cesta dalšího posílení tržní pozice).

I necenová forma konkurence usiluje o přilákání koupěschopné poptávky k produkci firmy, ale používá jiných metod a prostředků. Mezi prostředky, které má firma k dispozici, je nutno uvést:

Jestliže cenová konkurence svým průběhem vyvolává náročnější ekonomické prostředí (cenový pokles nutí ke zdokonalování), pak průvodní dopady necenové konkurence jsou poněkud rozporuplné. Jednoznačně pozitivní je tlak na kvalitu produkce. Pro spotřebitele jsou výhodné i služby umožňující lépe užívat výrobek. Na druhé straně je negativním dopadem trvalý růst nákladů na reklamu, které se pomocí metod cenové tvorby daří přesouvat i na spotřebitele. Rozporná mohou být i zdokonalování kvality produkce, z nichž mnohá jsou sice spotřebitelem uhrazena, ale nemusí poskytovat vyšší užitek. Problematika forem a metod konkurence je součástí specializovaných ekonomických předmětů, především marketingu.

V ekonomii je běžně užíváno i jiné hledisko dělení konkurence, které vychází z poznání, že charakter konkurence závisí především na charakteru tržního prostředí. V tržním prostředí se odrážejí vývojové tendence ekonomiky, rozvoj její materiálně-technické báze, a tedy i měnící se postavení jednotlivých subjektů. Abychom mohli uplatňovat i toto hledisko přístupu ke konkurenci, musíme vymezit pojem monopol.

Monopol je jevem, který je od reálného trhu neoddělitelný a můžeme ho zařadit mezi vlastnosti trhu. Má současně přímý vliv na charakter a kvalitu konkurence. Nezřídka se právě v souvislosti s monopolem můžeme setkat s názorem, že monopol likviduje konkurenci, je jejím protipólem. Protože s konkurencí je všeobecně spojován pozitivní vliv na tržní prostředí, je monopol jevem, který je odmítán jako jednoznačně negativní.

Chápat monopol jako protiklad konkurence, jako její negaci, je nesprávné. Monopol je formou konkurence.

Historie jevu označovaného jako monopol sahá do antiky a samotný název je odvozen z řečtiny (jeden prodávající). Při pozorném sledování užívání tohoto pojmu zjistíme, že je používán ve dvojím smyslu. Užívá se pro označení dvou různých situací, které spolu nemusí nutně souviset.

Monopol znamená jeden, který má výhodu. Terminologický problém plyne z toho, že může existovat jeden a přitom nemusí mít skutečnou výhodu, a přesto se běžně pojmu monopol pro označení takového výrobce používá. Na druhé straně je pojmu monopol často užíváno právě pro označení, že někdo realizuje výhodu, a to nutně nesouvisí se situací, kdy ve výhodě je jediný subjekt. Realizovat výhodu může určitá skupina. Od počátku 20. století je typické, že se formují výrobní i obchodní uskupení více subjektů, která realizují výhodu. Proto se i v tomto případě hovoří o monopolních praktikách, o tom, že je realizován monopol.

Proto budeme v dalším textu pod pojmem monopol chápat především výsadní postavení určitého subjektu (může to být sdružení), který realizuje výhodu oproti jiným konkurentům, pokud nebude výslovně uvedeno užití tohoto označení pro situaci, kdy je na trhu jediný výrobce. Realizace výsady se opírá o existenci určité příčiny. Příčiny umožňující existenci monopolu je možno dělit podle různých kritérií. Nejčastěji se užívá dělení podle časového kritéria na příčiny dočasné (krátkodobé) a relativně stálé.

Mezi krátkodobé monopoly můžeme řadit monopol výrobce plynoucí z převahy poptávky nad nabídkou, který se realizuje dočasným cenovým zvýhodněním. Obdobně může dočasně realizovat svoji výhodu poptávka, jestliže nabídka přesahuje její požadavky.

Pro mikroekonomickou analýzu mechanismu trhu mají zásadní význam monopoly relativně stálé. Jejich příčina může být založena:

My si budeme v dalším výkladu všímat především případu, kdy jedna firma bude schopna uspokojovat rozsahem své produkce tržní poptávku, přičemž bude produkovat výstup s nižšími náklady, než by byla úroveň nákladů, kdyby v odvětví produkovalo více firem. Jedná se o tzv. přirozený monopol.

S prvním i druhým typem se můžeme setkat jak v historii vývoje trhů, tak i v dnešních ekonomikách. Čtvrtý typ, jednoznačně dominující, je formou ovládající trhy jednotlivých odvětví od přelomu 19. a 20. století. Je produktem tržního hospodářství a konkurenčního prostředí. Ve vzniku těchto monopolů se odráží logika zákonitosti tržního prostředí.

Monopol je výsadním postavením a právě kvalita postavení konkurujících subjektů je v ekonomické teorii důležitým kritériem postižení charakteru konkurence. Pro nás pak i odpovědí na vzájemný vztah monopolu a konkurence.

Z hlediska postavení jednotlivých subjektů rozlišujeme konkurenci dokonalou a nedokonalou.

Dokonalá konkurence je abstrakcí, kterou ekonomie používá k tomu, aby byly objasněny vzájemné souvislosti tržního prostředí v ideálních podmínkách. Základní charakteristikou dokonalé konkurence je rovnost podmínek pro všechny tržní subjekty. Situace, kdy žádný z výrobců nemá možnost ovlivnit cenu na trhu a totéž platí pro stranu poptávky. Tedy:

Za těchto předpokladů by stranu nabídky muselo představovat nejen velké množství producentů, ale jednotlivé firmy by se musely opírat o srovnatelně silné kapitály, využívat výrobní faktory shodné kvality včetně technologií.

Podstatnou vlastností dokonalé konkurence je, že výrobce usilující o maximalizaci zisku realizuje na trhu za cenu, která je vůči němu objektivní. Chce-li dosáhnout toho, aby byla cena výhodnější – vzhledem k tomu, že jeho postavení na trhu je bezvýznamné a tedy vratké, musí o výhodnější cenu usilovat – otevírá se mu jediný možný způsob, jak záměr realizovat. Musí se snažit snižovat své výdaje na jednotku produkce, tj. náklady. Je nucen hledat účinnější využívání výrobních faktorů, kterými disponuje. Dokonalá konkurence je cestou úspor, zdokonalování a hospodářského pokroku. Je to však situace ideální, které se reálné trhy více či méně vzdalují.

Nedokonalá konkurence je od 30. let 20. století v centru pozornosti ekonomické teorie. Odráží reálné poměry konkurence na reálných trzích, které je možno charakterizovat různými stupni a podobami nerovnosti mezi konkurujícími subjekty.

V široké škále možností se budeme soustředit na rozlišení tří základních forem nedokonalé konkurence:

Monopol (pozor, pojem je v tomto případě užíván k označení formy nedokonalé konkurence, tedy určitého typu tržní struktury) představuje nejvyhraněnější formu nedokonalé konkurence, kdy na straně nabídky stojí jediný výrobce. Aby mohl realizovat výsadu, je v tomto případě dostatečné, aby koupěschopná poptávka přesahovala rozměr nabídky, resp. aby byla dostatečně vysoká. Současně se však jedná o případ atypický. Pokud se výjimečně objeví, pak pouze dočasně. Z hlediska charakteru konkurenčních vztahů je případ monopolu druhou extrémní krajní formou, stejně jako dokonalá konkurence. V této formě je nedokonalá konkurence nejvíce vzdálena od předpokladů dokonalé konkurence (i od pozitivních vlastností). Konkurence však eliminována není. I výrobce, pokud by se v této pozici ocitl, nemůže libovolně diktovat cenu a je omezen rozměrem koupěschopné poptávky. Podle charakteru výrobků jsou dalším omezením existující substituty, potenciálně možná výroba aj.

Nejtypičtější formou nedokonalé konkurence je výsada malé skupiny. Je charakteristickým znakem soudobých trhů, že rozhodující část produkce dodává několik málo firem. Pro označení této tržní situace se používá termínu oligopol. Stejně jako v případě monopolu i zde je vedoucí skupinou uplatňována výsada a pro její udržení jsou vytvářeny bariéry vstupu do odvětví. Prostřednictvím cenového mechanismu je výhoda proměňována v dodatečný zisk (cena je výsledkem nátlaku vedoucí skupiny, který se realizuje prostřednictvím cenové strategie a metod cenové tvorby). Vedoucí firmy mají zájem na stabilizaci výhodné situace, usilují o stabilizace tržní situace a tím i ceny. Konkurence se realizuje širokou škálou necenových prostředků.

Zvláštní formou je případ monopolistická konkurence. Jejím základem je:

Trh má vlastnosti, které zabezpečují, že je nejúčinnějším nástrojem koordinujícím využívání zdrojů. Na druhé straně je nutno zdůraznit, že není důvod k idealizaci tržního prostředí.

Dokonalost trhu je zřejmá ve srovnání s jinými možnými způsoby koordinace. Zkoumáme-li trh samotný v jeho reálné podobě, zjistíme, že se při koordinaci projevují určité nedostatky či poruchy. Postupně, a zejména při studiu jednotlivých tržních situací, je budeme upřesňovat a konkretizovat. Na základě již uvedeného však můžeme uvést a vymezit hlavní skupiny příčin tzv. tržního selhávání.

Především si musíme připomenout, že pokud jsme doposud hovořili o tvorbě a směně statků, měli jsme na mysli statky, které lze charakterizovat jako soukromé. Soukromý statek je charakteristický tím, že jeho výrobce je schopen omezit užití vyráběného statku na ty spotřebitele, kteří jsou ochotni za výrobek zaplatit (vyloučení výrobcem). Současně však platí, že spotřebitel není nucen statek spotřebovávat, ale pokud se ke spotřebě rozhodně, pak jeho spotřeba statku snižuje dostupné množství pro ostatní spotřebitele (tzv. rivalitní spotřeba). Pokud statky splňují tento předpoklad, trhy s nimi mohou fungovat.

Poznámka: soukromý statek je tedy dalším předpokladem fungování tržního mechanismu.

Všechny statky uvedený požadavek nesplňují, v těchto případech hovoříme o tzv. veřejných statcích. Jejich charakteristikou je, že jsou-li nabídnuty jednomu subjektu, stávají se dostupné i subjektům jiným, které je mohou spotřebovávat současně (nerivalitní spotřeba). Jestliže u soukromých statků je charakteristická vyloučitelnost ze spotřeby, pak v případě veřejných statků je charakteristická její nevyloučitelnost. Tato vlastnost je závažnou překážkou fungování trhů s těmito statky. Spotřeba dodatečných jednotek není spojena s nutností podstoupit oběť (např. vydat určité množství peněz), a proto v případě veřejných statků není tržní princip uplatňován, nebo je využíván v modifikovaných podobách. Jejich tvorba a distribuce je proto často zabezpečována vládními aktivitami (ty přebírají utváření poptávky) a financování se zpravidla opírá o mechanismus zdanění.

Obdobně je na vládních aktivitách založeno i zabezpečování těch oblastí společenské aktivity, které již svým charakterem nemohou být zabezpečovány tržně (např. státní správa a samospráva, bezpečnost a obranyschopnost země) nebo by tržní koordinace vedla k nežádoucím důsledkům (např. vzdělání, kultura).

Zdrojem vládních aktivit však může být i skutečnost, že některá tržní řešení vyúsťují do nepřiměřených sociálních tvrdostí. O těchto souvislostech, jako o jednom ze zdrojů státní intervence do ekonomiky, budeme podrobněji pojednávat v makroekonomii, nejedná se však o tržní selhání či nedokonalost.

Selháním budeme rozumět situace, kdy trh nefunguje očekávaným způsobem, tzn. nezabezpečuje efektivní alokaci zdrojů, přestože jsou splněny základní předpoklady pro jeho fungování.

Mezi příčinami uvedeného jevu musíme uvést především existenci nedokonale konkurenčního prostředí, které podrobíme v následujících kapitolách analýze. Jednou z dominantních charakteristik bude, že rozhodující (významné) výrobce nebude trh nutit k tomu, aby vyráběli nejlevněji (minimalizovali náklady na jednotku produkce) a naopak spotřebitelé budou zpravidla nuceni platit vyšší ceny než ceny, které by se na trhu ustálili, pokud by výrobci náklady minimalizovali.

Druhou skupinu příčin tvoří tzv. externality, jevy, se kterými souvisí tzv. efekty přelévání – prostřednictvím tržních transakcí jsou jedni finančně zvýhodněni a druzí znevýhodněni. Jedná se o aktivity či činnosti, které pozitivně či negativně ovlivňují jiné subjekty, aniž za ně musí být placeno, nebo jsou za tuto činnost odškodněny. Pozitivní externalita přináší subjektu užitek, aniž by musel za tento užitek platit. Např. nově vybudované intenzivní osvětlení skladových prostor sousedícího s našim domkem nám přináší úspory výdajů na osvětlení dvorku. Může se však jednat i o dopad klasifikovatelný jako negativní externalita, pokud nám toto osvětlení proniká do ložnice a znemožňuje spaní. Jsou tak vyvolány dodatečné náklady na zatemnění. V tomto kontextu můžeme rozlišovat neoprávněné výhody či nevýhody, které na nás dopadají, aniž bychom se o ně přičinili. Trh zde selhává často tím, že umožňuje přesouvání úhrady nákladů a nepůsobí proti vzniku externalit.

Typickou negativní externalitou jsou škody na životním prostředí, které vyvolávají dopady nejen na přírodu, ale i na obyvatelstvo (např. část daní placených obyvatelstvem slouží na nápravu vzniklých škod a poruch, ale v postižených oblastech se jedná např. o dodatečné výdaje domácností v důsledku zdravotních problémů – ušlá mzda, ceny léků, ozdravných pobytů, atd.).

Z výše uvedených důvodů si musí hospodářský systém vytvářet nástroje, kterými by dopad negativních externalit alespoň omezoval. Takovým nástrojem je např. zákonodárství či jiné formy státních zásahů stimulující firmy k ochraně životního prostředí.

Přes uvedené okolnosti trh opakovaně prokázal, že je nejúčinnějším nástrojem regulace národního hospodářství. Výše uváděné souvislosti patří k příčinám, proč není tržní regulaci ponechán zcela volný průběh, ale uskutečňuje se za spoluúčasti státu jako specifického subjektu, který svými zásahy usiluje zejména o to, aby:

V tomto kontextu je možno uvést, že snahou vlád je usměrňovat aktivitu do těch oblastí, kde tržní principy nezabezpečují dostatečný stimul rozvoje, nebo svými důsledky působí proti širším hospodářským i politickým cílům rozvoje společnosti.

V úvodní části kapitoly je vysvětlena problematika utváření rovnovážné ceny trhu a její důsledky pro situaci na trhu, a to jak z pohledu poptávkové, tak nabídkové strany. Zavedení a rozbor konkurence vysvětluje konkurenci jako neoddělitelnou vlastnost trhu, která ovšem může nabývat různých forem v závislosti na prostředcích konkurenčního boje, ale také na postavení jednotlivých subjektů na straně nabídky. V závěrečné části je zaveden pojem tržní selhání a identifikace jeho zdrojů, s důrazem na externality a existenci nedokonalé konkurence (popis selhání bude předmětem samostatné kapitoly v dalším výkladu).

Pomocí učební pomůcky: Fuchs, Tuleja: Základy ekonomie. Průvodce a cvičebnice k učebnici si ověřte zvládnutí: