Cíl kapitoly

Vstupní kapitola především vymezuje základní kontext, ve kterém bude pojednáváno o hospodářských otázkách, které jsou předmětem zkoumání ekonomie. Cílem je vymezit základní pojmový aparát, se zdůrazněním ekonomického obsahu jednotlivých pojmů. Zvláštní pozornost je v úvodní kapitole nutno věnovat obsahu některých běžně užívaných pojmů. Obsah pojmů se v ekonomii často odlišuje od obsahu, který je týmž pojmům přiřazován mimo oblast ekonomické teorie (diskuse na pracovišti, mezi občany, ale také např. v informacích sdělovacích prostředků). Správné používání pojmů je předpokladem porozumění odborným textům a názorům a zakládá východisko ke kvalifikované diskusi či porozumění úkolům, jejichž řešením budete prokazovat zvládnutí obsahu látky.

Časový plán

5 hodin

–

4 hodiny studium – v 1. týdnu semestru

–

1 hodina procvičení

Způsob studia

V kapitole je zaváděno postupně mnoho pojmů, které budou užívány i v dalším výkladu. Je proto nezbytně nutné věnovat pozornost porozumění a osvojení si těchto pojmů a vztahů mezi nimi. Mnohé z pojmů náležejících do pojmového a kategoriálního systému ekonomie jsou používány v běžném životě s odlišným či modifikovaným významem. Nedojde-li ke správnému pochopení obsahu pojmů, projeví se to jednostrannými a neadekvátními soudy v následujících tématech. K procvičení a ověření znalostí je vhodné využít (rovněž u následujících kapitol) cvičebnici uváděnou v doporučené literatuře, a to především pojmy, otázky a kontrolní testy).

1.1 Základní pojmy

Ekonomie, jako každá věda, má svůj pojmový aparát, pomocí něhož popisuje, analyzuje a vyjadřuje svůj předmět zkoumání. Zavádění pojmového aparátu a postižení základních souvislostí nás bude provázet celým základním kurzem ekonomie, nicméně hned v úvodu musíme přistoupit k vymezení těch základních pojmů a posléze souvislostí, které nám umožní kvalifikovaně se zabývat hospodářskými otázkami.

Abychom byli schopni postihnout souvislosti hospodářství a proniknout k základním poznatkům ekonomické teorie, zavedeme nejdříve některé běžně užívané pojmy. Přitom budeme dbát na to, že tyto pojmy mají v ekonomii přesné obsahové vymezení, které se často odlišuje od jejich obsahu, který jim lidé dávají v běžném životě. Přesné užívání pojmů a respektování jejich obsahu nám umožní definovat ekonomii, její předmět zkoumání, zákonitosti a základní souvislosti hospodářství.

Potřeba
a statek

K základním pojmům ekonomické terminologie patří potřeby a v ekonomické literatuře se často zdůrazňuje, že ekonomie začíná právě u potřeb. To proto, že potřebou rozumíme pocit, že se něčeho nedostává. Odstranit pocit nedostatku může člověk pouze spotřebou, která je procesem uspokojování potřeb. To, co slouží k uspokojování potřeb se nazývá statek. U problematiky potřeb a jejich uspokojování ekonomie začíná, neboť nezbytnou podmínkou naplnění touhy po jejich uspokojování potřeb, souvisí hospodářská aktivita lidí – proces vytváření statků.

Jedním ze základních omezení provázejících člověka je skutečnost, že statky nejsou v dostatečné míře volně dostupné. Význam volných statků – statky volně dostupné z přírody – s vývojem společnosti klesá a jejich množství je navíc omezováno. Naproti tomu potřeby se neustále rozšiřují a jsou nejsilnějším podnětem rozvoje hospodářské činnosti, které vtiskují smysluplnost i cílovou orientaci.

Lidské potřeby představují širokou škálu, kterou je možno analyzovat podle různých kritérií. Potřeba je vždy výrazem nedostatku něčeho, chtění něčeho, jako prostředku k dosažení účelu. Nemusí však jít o pocit nedostatku, jehož odstranění je nutné pro zachování existence. Je nejen rozdíl mezi potřebou, kterou pociťuje žíznící na poušti, a potřebou návštěvníka kina, ale i pocit žízně, tak jak jej vnímá jedinec, je v různých situacích a prostředích různý, často kvalitativně nesrovnatelný.

Vlastnosti
potřeb

Tím se dostáváme k základním vlastnostem, které můžeme u potřeb identifikovat.

Naléhavost potřeby je souvislost, které budeme věnovat zvýšenou pozornost při rozboru chování subjektů v roli kupujících.

Potřeba je pocit, je subjektivní. Různí jedinci mají různé potřeby, škála potřeb téhož jedince se mění.

Potřeby nejsou výlučně ekonomickou kategorií a v dalším výkladu se nebudeme zabývat celou škálou potřeb. V ekonomické teorii se pro nás stane výchozí dělení potřeb na ekonomické a neekonomické (mimoekonomické) a nás budou zajímat ekonomické potřeby.

Ekonomické potřeby jsou uspokojovány spotřebou statků a služeb, které jsou produktem hospodářské činnosti.

Statky, které jsou výsledkem hospodářské činnosti se nazývají ekonomické statky.

Neekonomické potřeby jsou uspokojovány jinak (např. potřeba vystoupit na vrchol hory, potřeba si zazpívat) a nebudeme je v dalším výkladu zohledňovat.

Vztah výroby
a potřeb

Výroba a potřeby se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Od struktury potřeb se odvíjí struktura produkce a tedy i výroby. Přitom platí, že rozvoj výroby ovlivňuje dynamiku vývoje potřeb.

Od počátku 20. století dochází v rámci specializace činností ke specializaci orientované na tuto vzájemnou vazbu. Např. součástí moderního marketingu je formování trhu, jehož součástí je reklama orientovaná na vyvolávání potřeb.

Vztah potřeb a spotřeby je provázen nejrůznějšími omezeními. Např. samotná vzácnost statků ve vztahu k rozměru pociťovaných potřeb, ale také peněžní (důchodové) omezení atd. Důsledkem je nesoulad mezi potřebami a spotřebou, který nutí ekonomické subjekty k racionálnímu chování. Subjekty se ocitají v pozici, kdy úroveň spotřeby nezabezpečuje uspokojení všech potřeb.

Ekonomické statky jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jejich vznik předpokládá využití zdrojů.

Výrobní
faktory

Pro zdroje používáme v ekonomii označení výrobní faktory.

Ekonomické statky jsou vytvářeny pomocí výrobních faktorů: půdy (dále také

), práce (dále také

) a kapitálu (dále také

). Všechny výrobní faktory jsou k dispozici v omezeném množství, budeme je považovat za vzácné. Vzácností se rozumí v ekonomické teorii situace, kdy disponibilní zdroje sloužící k výrobě statků jsou nedostatečné k uspokojení všech potřeb. Jak uvidíme v dalším výkladu, právě tato souvislost stojí v pozadí vzniku ekonomie jako vědy.

Půda je produktem přírody, ale není volně dostupná. Výrobním faktorem půda se v ekonomice rozumí nejen půda využívaná k zemědělské výrobě nebo místo, na kterém se uskutečňuje jiná hospodářská činnost (např. stavebnictví), ale veškeré přírodní zdroje. Jedná se o faktor vnitřně nehomogenní, půdy se liší svojí kvalitou (úrodnost, poloha).

Ve vyspělých průmyslových zemích je nemožnost rozšiřovat rozlohu hospodářsky využívané půdy jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících ekonomické procesy. Projevuje se soustavným tlakem na požadavek hospodárného využívání půdy. Trvale rostoucí poptávka po půdě jako výrobním faktoru a omezenost rozsahu půdy působí na růst vzácnosti půdy.

Práce je výrobním faktorem vyznačujícím se množstvím specifických charakteristik. Práce je především lidská činnost, lidská námaha. Jejím nositelem je člověk. Jedná se o činnost účelnou a cílevědomou. Člověk ji koná proto, aby mohl uspokojovat své potřeby. Vlastnosti a schopnosti člověka jsou okolnostmi ovlivňujícími jak množství, tak kvalitu práce. Schopnost konat práci se nazývá pracovní síla a je ji možno rozvíjet. Pokud je možno konat práci bez přípravy, zaškolení, získávání potřebné kvalifikace, hovoříme o práci jednoduché. Čím vyšší jsou požadavky na kvalitu pracovní síly, tím složitější je práce. Pracovní síly nejsou volně zastupitelné. Složitost práce je jedním z faktorů působících na trhu práce a ovlivňujících cenu práce.

Množství práce je limitováno počtem práceschopných osob ochotných pracovat, délkou pracovní doby (pracovního fondu) a intenzitou práce.

Intenzita práce je množství práce vynaložené za časovou jednotku. S růstem intenzity práce se zvyšuje pracovní výkon, a tím i množství vyrobené produkce. Od intenzity je nutno odlišit produktivitu práce, která vyjadřuje účinnost vynakládané práce. Produktivita práce roste, jestliže stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší množství produkce.

Růst produktivity práce patří k obecným zákonitostem rozvoje výroby a opírá se především o zdokonalování strojů, výrobních zařízení, technologií a organizace výroby. Produktivita práce je přímo úměrně ovlivněna kvalitou pracovní síly.

Význam
dělby
práce

Průvodním jevem provázejícím vynakládání výrobního faktoru práce je dělba práce. Svými důsledky bezprostředně ovlivňuje produktivitu vynakládané práce a výroby vůbec. Dělba práce je projevem společenského charakteru výroby. Člověk vynakládá práci proto, aby získal statky potřebné k uspokojování potřeb. I pokud práci vynakládá izolovaně, vynakládá ji v rámci společnosti a daných hospodářských poměrů. K uspokojování potřeb používá i statků vyráběných jinými výrobci (někdy výlučně takových statků), stejně jako statky jím vyráběné spotřebovávají i jiní.

Dělba práce znamená specializaci účastníků výroby na jednotlivé druhy pracovních činností nebo i pracovní operace. Je to soustavný, neustále se prohlubující proces, v jehož průběhu se původně jednotný proces výroby statku dělí na jednotlivé části, které se osamostatňují. Jestliže řemeslo bylo založeno na mistrovském zvládnutí výroby statků řemeslníkem, pak produkce dnešních trhů je zpravidla výsledkem součinnosti mnoha (desítek, stovek i tisíců) výrobců.

Výchozí podobou dělby práce byla její přirozená forma, ve které se pracovní činnosti dělily mezi muže a ženy, staré a mladé. Již tato forma prokazovala účelnost projevující se ve vyšší produktivitě. Efekt spojený s tím, že lovili ti, kteří měli pro lov lepší fyzické předpoklady, zvyšoval účinnost lovu a zároveň osvobozoval od činností, které mohli zvládnout méně zdatní. V obou případech je výsledkem takové specializace vyšší um při zvládnutí činnosti, a tím se zvyšovalo množství statků, které měla pospolitost k dispozici. Čím se hospodářská činnost stávala mnohostrannější, tím lepší předpoklady měl rozvoj dělby práce. Významnými mezníky se staly procesy společenské dělby práce. V první došlo k oddělení pastevectví od zemědělství a ve druhé se vydělilo řemeslo. Rozvoj výrob pak vyústil i do osamostatnění obchodu jako činnosti.

Vývoj dělby práce nezůstal omezen na osamostatňování jednotlivých druhů činnosti. S přechodem k manufakturní výrobě se vytvořily předpoklady k rozvoji dělby práce podle pracovních operací. Jednalo se o přelom ve výrobních podmínkách.

Výroba statku se skládala z celé řady na sebe navazujících pracovních operací nutných k tomu, aby vznikl statek. Dělba práce tyto operace osamostatňuje a specializace výrobce na určitou operaci výrazně zvyšuje jeho produktivnost (nejen důkladnější zvládnutí pracovního úkonu, ale i přizpůsobování nástrojů jedinému či omezenému počtu úkonů vytváří předpoklad vyšší výkonnosti). Současně prohlubuje vzájemnou závislost výrobců. Jednotlivý výrobce již není producentem statku, ten může vzniknout jen kooperací prací výrobců vzájemně oddělených dělbou práce. Kooperace je objektivně vynucena dělbou práce, je to součinnost, na kterou můžeme nazírat v různých rovinách.

Nejčastěji budeme mít na mysli kooperaci výrobců nutnou k tomu, aby byl vyroben statek, nebo kooperaci v rámci hospodářského systému jako celku. Přitom není třeba zdůrazňovat, že kooperace není omezena národními hranicemi. Kooperace i dělba práce mají svůj mezinárodní rozměr založený na rozdílných přírodních a klimatických podmínkách, ale významnými faktory jsou i technické podmínky výroby a kvalita pracovních sil v jednotlivých teritoriích.

Kapitál
jako
výrobní
faktor

Kapitál je výrobním faktorem , který se od předchozích výrobních faktorů odlišuje tím, že je sám výsledkem předchozí výroby. Jsou to tedy statky, které byly vyrobeny a pomocí nichž se vyrábějí statky jiné. Kapitálové statky neslouží konečné spotřebě, ale vstupují do výrobní spotřeby, stávají se výrobním faktorem. Příkladem mohou být stroje, nástroje, výrobní zařízení, tedy vše co bylo vyprodukováno a je použito ve výrobě.

V pozdějším výkladu uvidíme, že termín kapitál je používán i v širším smyslu než odpovídá vymezení kapitálu jako výrobního faktoru, tzn. kapitálových statků.

Vzhledem k výše uvedené charakteristice se výrobní faktory dělí na prvotní (půda a práce) a druhotný (kapitál). Výrobní faktory mají své vlastníky, kteří je prodávají těm, kteří pomocí nich vytváří statky. Použití výrobního faktoru přináší výnos v podobě příslušného důchodu, a to mzdy (práce), renty (půda), zisku či úroku (kapitál). Tyto důchody se utváří na trzích výrobních faktorů, kterým budeme věnovat závěrečné kapitoly tohoto učebního textu.

Výčet základních pojmů musíme rozšířit ještě alespoň o dva. Společnost se musí zabývat nejen vytvářením statků, ale ve společnosti musí také existovat určitý mechanismus, kterým se vytvořený statek dostane do rukou toho, kdo jej spotřebuje. Až ve spotřebě se naplňuje smysl výroby statků. Na výrobu statků navazují rozdělovací procesy. Právě podle toho, jak je uspořádán mechanismus přemístění statků ke spotřebiteli, rozlišujeme mezi směnou a přímým rozdělováním. Jedna soustava vylučuje druhou.

Přímé rozdělování předpokládá, že to, co bylo vytvořeno, je přímo přiděleno jednotlivým subjektům tak, že mohou uspokojovat potřeby. Co získá v rozdělování také spotřebuje.

Význam
směny

Směna je nutná tam, kde subjekty jsou nuceny proměnit to, co v rozdělování získají, v takové statky, které budou spotřebovávat. V moderních podmínkách je směna založena na tom, že v rozdělování získávají subjekty zpravidla peněžní důchod, za který potom ve směně nakupují statky. Základem a předpokladem směny je existence dělby práce a soukromého vlastnictví.

Vlastnictví zakládá právo na užívání zdrojů i výsledků jejich použití a rovněž na převod těchto práv prodejem. Soukromé vlastnictví zakládá účastníku směny možnost svobodného disponování se statkem.

Hospodářství, které je založeno na směně, se označuje jako směnné, neboli tržní hospodářství. Pokud je základem přímé rozdělování, hovoříme o hospodářství naturálním.

Obr. 1: Od zdrojů ke spotřebě

1.2 Směna a peníze ve vzájemné souvislosti

S rozvíjející se (prohlubující se) dělbou práce souvisela rostoucí výměna výsledků činností mezi lidmi. Dělba práce je podnětem směny a rozvoj směny působí jako mocný stimul pro další prohlubování dělby práce. Člověk je výrobcem, aby vytvářel statky pro uspokojování potřeb a v rozvíjející se dělbě práce se stává stále specializovanějším výrobcem. Tentýž člověk je spotřebitelem a pro spotřebitele se stala charakteristickou neustále se rozevírající škála požadavků na spotřebu. Tento narůstající rozpor je řešitelný pouze směnou a jak uvidíme v dalším výkladu, bude provázet vývoj společnosti a jejího hospodářství do současnosti a opakovaně vyvolávat nové tendence řešení.

Směna prošla historickým vývojem v závislosti na společenských poměrech a zejména na vlastnických formách. Subjekt může vystupovat ve směně, je-li vlastníkem toho, co nabízí.

Vývoj
směny

Výchozí formou směny byl barter – přímá výměna výrobku za výrobek – naturální forma směny. Složitost a omezení této formy směny se staly impulsem vývoje směřujícího k vydělení univerzálního směnného prostředku. Tím se nejdříve stala některá vybraná zboží a poté, kdy nabyla charakteru univerzálního směnného prostředku, došlo ke vzniku zbožových (komoditních) peněz. Peněžní směna – směna prostřednictvím peněz, se stala faktorem stimulujícím rozvoj směny i výroby.

Peníze se vyvinuly jako produkt rozvoje směny. Zboží se směňuje v určitých kvantitativních poměrech (směnných hodnotách). Směna však předpokládá oboustranný zájem na jejím uskutečnění. Chce-li vlastník za zboží A získat zboží B, předpokládá přímá výměna, že vlastník zboží B je ochoten získat ve směně zboží A. To nebylo často možné a řešením se musela stát zprostředkovaná směna (vlastník zboží B je ochoten směnit pouze za zboží C, a proto vlastník zboží A musí nalézt takového vlastníka zboží C, který je ochoten směňovat za A. Teprve následně může získat původně požadované zboží B).

Vlastnosti
transakčního
prostředku

Ve směně se postupně vydělila zboží, která byla všeobecně žádána (kožešiny, koření, sůl, plátno aj. podle oblastí), ale rozvoj směny také formoval požadavky na vlastnosti univerzálního směnného prostředku. Patřily k nim:

dělitelnost – vlastnost, kterou měl čaj, sůl, ale ne např. dobytek, který mohl vystupovat ve směně jen v kusech

trvanlivost – stálost proti přírodním vlivům (plátno mohlo lehce shořet, dobytek pojít atd.).

stejnorodost – vlastnost doplňující dělitelnost. Aby část celku reprezentovala ve směně přiměřenou část původní hodnoty

velká hodnota (vysoká kupní síla) – umožňující, aby ve směně mohlo vystupovat poměrně malé množství.

Směna prokazovala, že požadované vlastnosti splňuje mezi směňovanými druhy zboží nejlépe zlato a stříbro, tedy drahý kov. Tím se vývoj směny posunul ke zlatým penězům (monetizace zlata). Ve 20. století proběhl a byl fakticky završen proces demonetizace zlata (nahrazování zlata v oběhu papírovými penězi, které se postupně plně oddělily od svých zlatých obsahů).

Funkce
peněz

Vývoj, kterým prošly peníze souvisí s funkcemi, které peníze plní. Jsou to:

prostředek směny (transakční prostředek) – základní funkce založená na schopnosti peněz zprostředkovat směnné transakce. Při plnění této funkce hrají stále významnější roli vedle oběživa (mince, bankovky) i depozitní peníze (peníze na účtech peněžních ústavů). S rozvojem peněžní a bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení, které je dnes jednoznačně převažující.

míra hodnot (prostředek oceňování) – v této funkci slouží peníze k oceňování statků a služeb (dávají jim cenu). Cena je peněžním vyjádřením statku či služby. Tím, že peníze slouží k poměřování jednotlivých statků a služeb, slouží k jejich vzájemnému srovnávání.

uchovatel hodnot – tato funkce představuje propojení současnosti hospodářského života s jeho budoucím vývojem. Funkci uchovatele hodnot peníze plní, nejsou-li vynakládány, čímž se vytváří předpoklad pro jejich možné využití v budoucnu. Předpokladem je, že si uchovají do budoucna kupní sílu. Schopnost uchovat hodnotu mají i některé jiné statky. Nejen zlato, které tuto schopnost prokázalo již ve funkci peněžního kovu, ale např. nemovitosti, umělecké předměty, starožitnosti aj.

1.3 Základní ekonomická souvislost užívání zdrojů – hranice výrobních možností

Tendence
ekonomického
pokroku

Dnešní možnosti spotřeby, které dosahují vyspělé průmyslové země, jsou výsledkem ekonomického pokroku, který provází vývoj lidské společnosti. Ekonomický pokrok je provázen dvěma tendencemi, které sice obecně, ale dostatečně charakterizují jeho obsah:

první tendence je spjata se snahou maximalizovat výsledek vynakládání výrobních faktorů

druhá tendence spočívá ve snaze využívat co nejúčinněji použitelné výrobní faktory

Neoddělitelnost těchto tendencí souvisí jak se samotným smyslem hospodářské aktivity, tak především se skutečností, že zdroje a výsledky jejich užití jsou v ekonomickém smyslu vzácné.

Využívání výrobních zdrojů je provázeno řadou zákonitostí. Dvě z nich tvoří východiska ekonomie, a proto si je objasníme. Omezenost zdrojů nutí k rozhodování (provádění volby), jaké množství výrobních faktorů a na jaké činnosti bude vyčleněno. Přitom platí, že stejným množstvím výrobních faktorů se vytváří různá množství rozdílných statků či služeb.

Hranice
výrobních
možností

Je-li dáno množství a kvalita výrobních faktorů, kterými společnost disponuje, a jsou-li dány způsoby jejich používání (technologie), pak existuje hranice výstupů, kterou není možno za daných podmínek překonat. Množina maximálních výstupů ekonomiky za výše uvedených předpokladů se nazývá hranice výrobních možností. My si ji budeme ilustrovat na zjednodušeném příkladu, kdy země provádí volbu mezi dvěma druhy statků, např. potravinami (statek

) a oděvy (statek

). Jsou dvě krajní možnosti, kdy zdroje budou určeny pro výrobu jediného statku (tzn. potraviny nebo oděvy). V těchto případech je výstupem jediný druh produkce, ostatní možnosti představují volbu, jejímž výsledkem je produkt tvořený jak potravinami, tak oděvy. Přitom platí, že rozšiřování výroby jednoho statku se může uskutečňovat jedině za cenu omezování výroby druhého statku.

Tyto souvislosti můžeme ilustrovat \Refobrázkemobr1.2, jenž je sestrojen na základě údajů zachycených v následující tabulce:

\renewcommand\arraystretch1.2 \begin{table}[ht]

\end{table}

V tabulce jsou výstupy výrob uváděny v příslušných jednotkách, tzn. oděvy např. ve stovkách a potraviny v tunách. Hranice výrobních možností je vyjádřena křivkou procházející body

. Zobrazuje všechny maximálně dostupné kombinace produkce uvedených statků. Body ležící vně křivky (bod

) představují nedostupné kombinace, při daných výrobních faktorech nedostupné. Body ležící uvnitř křivky (body

) jsou pod hranicí výrobních možností a vyjadřují skutečnost, že výrobní faktory nejsou užívány dostatečně efektivně (je možno dosáhnout vyššího výnosu). Křivka výrobních možností je vyjádřením efektivního využívání výrobních faktorů. Dosahuje-li ekonomika výkonu na hranici výrobních možností, dosahuje tzv. výrobní efektivnosti , tzn., že společnost nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž by snížila výstup jiného statku. Výkon pod hranicí je projevem neefektivnosti, a to bez ohledu na skutečnost, zda snížený výstup je důsledkem existence nevyužívaných zdrojů nebo skutečnost, že výroba není uskutečňována efektivně (např. v důsledku špatné organizace).

Obr. 2: Hranice výrobních možností

Výrobní
efektivnost
ekonomiky

V tomto pojetí efektivnost vyjadřuje, že společnost nemá možnost (při daném množství a kvalitě výrobních faktorů) zvýšit produkci jednoho statku, aniž by současně nebyla nucena omezit produkci jiného statku.

Křivka však vyjadřuje i jinou ekonomickou souvislost, souvislost stojící v pozadí rozhodovacích procesů jednotlivých subjektů. Jsou to tzv. alternativní náklady (v ekonomické literatuře označované také náklady obětované příležitosti).

Při rozhodování je základem porovnání prospěchu (užitku), který volba přinese, s obětí (nákladem, ztrátou), která je s volbou spojena. V našem případě přechod od takového využití výrobních faktorů, jehož výsledkem je produkce odpovídající bodu

, k využití, jehož výsledkem je produkce

, znamená, že získání třetí jednotky potravin je dosaženo obětováním dvou a půl jednotek, ve kterých jsou vyjadřovány oděvy. Alternativní náklady jsou z definičního hlediska vyjádřením nákladů druhé nejpříznivější varianty. Tzn. varianty, která nebyla zvolena, ale byla by vybrána, pokud by se nerealizovala varianta první.

Posun
hranice
výrobních
možností

Hranice výrobních možností (ekonomiky, firmy) odpovídá vždy dané kvalitě a množství výrobních faktorů, proto se s jejich rozvojem posunuje. Závisí i na kvalitě používaných výrobních technologií (způsob spojení výrobních faktorů). Ekonomickým pokrokem je posunována, i když se množství výrobních faktorů nezmění. Souvislosti posunu můžeme ilustrovat na příkladu, který patří mezi základní a nejcitlivější národohospodářské problémy. Jedná se o poměr mezi tou částí produkce, která bude spotřebována (vstoupí do konečné spotřeby) a částí, která se promění v dodatečné kapitálové statky (vstupuje do výrobní spotřeby). Tvorba kapitálových statků se uskutečňuje obětí současné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí (kapitál je používán pro výrobu statků, tedy pro budoucí spotřebu). Složitost problému spočívá v tom, že poměr mezi statky určenými pro běžnou spotřebu a prostředky vydělenými na tvorbu kapitálových statků určuje nejen možnosti spotřeby v dané chvíli, ale i možnosti spotřeby do budoucna.

Jestliže např. dvě srovnatelné země dosahují stejné výkonnosti, vyjádřené shodnou křivkou výrobních možností, pak rozdílný poměr spotřeby (viz

) a tvorby kapitálových statků (viz

) způsobí, za jinak nezměněných podmínek, že v následujícím období budou i hranice výrobních možností odlišné. To ilustruje \Refobrázekobr1.3.

Křivka s body

je původní hranicí výrobních možností. Každý z těchto bodů udává poměr mezi spotřebou a investováním do kapitálových statků. Nejvyšší výdej ve prospěch budoucí spotřeby je u země, jejíž poměr je označen bodem

. Křivka této země se v následujícím období posune nejvýše doprava nahoru (viz posun 2.). Země

je příkladem jednostranného upřednostnění současné spotřeby, neinvestuje, pouze obnovuje spotřebované výrobní prostředky. Její výkonnost se tak nemění (

). Z posunu křivek je možno vyčíst jeden z nejdůležitějších požadavků sledovaných na národohospodářské úrovni. Posun křivky směrem doprava nahoru umožňuje, aby v budoucnu rostla běžná spotřeba a zároveň se zvyšovala tvorba kapitálových statků, a tím i spotřeba v následujícím období, tj. budoucí spotřeba (viz posun z bodu

do bodu

, resp. z

Obr. 3: Posun hranice výrobních možností

Zákon klesajících výnosů

Množství výrobních faktorů je omezené, nikoliv neměnné. Pokud jsou do výroby zapojovány dodatečné výrobní faktory (změna na straně vstupů), dojde ke změně na straně výstupu, změní se velikost produktu. Zapojováním dodatečných jednotek vstupu se bude celkový produkt zvyšovat. Ekonomická teorie rozlišuje odlišné souvislosti, které se prosazují v závislosti na charakteru změny na straně vstupů.

Jednou z klíčových souvislostí je zákon klesajících výnosů. Souvislost, kterou vyjadřuje, byla formulována již ve druhé polovině 18. století (J. Steuart, A. R. Turgot) a jeho vyslovení je spojováno s počátkem 19. století a osobností D. Ricarda. Přesto se s touto zákonitostí pojí řada polemik provázejících vývoj ekonomie i v moderní ekonomii.

Celkový
a mezní
produkt

Co vyjadřuje zákon klesajících výnosů? Nejčastěji bývá vyslovován v podobě: Zvyšujeme-li používané množství některého z výrobních faktorů, zatímco množství ostatních výrobních faktorů se nemění, zpomaluje se tempo růstu celkového produktu.

Tedy, zapojujeme-li do výroby dodatečné množství jediného výrobního faktoru, je výsledkem růst celkové produkce, ale přírůstky se snižují. To znamená, že klesá množství produkce připadající na dodatečnou jednotku výrobního faktoru, jehož množství se zvyšuje.

Jestliže používáme

jednotek výrobního faktoru kapitál (

jednotek práce (

) a dále

jednotek výrobního faktoru půdy (

), pak označme rozměr dosaženého výstupu (výnos, celkový produkt)

. Zvýšíme-li množství použitého faktoru práce o jednotku, tzn. použijeme (

) jednotek práce a množství kapitálu a půdy se nezmění, pak pro dosažený produkt

platí:

Celkový produkt se zvýšil zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru práce – pro přírůstek celkového produktu dosažený za uvedených podmínek budeme používat označení mezní produkt, v tomto případě mezní produkt práce.

Zákon klesajících výnosů vyjadřuje skutečnost, že růst celkového produktu je doprovázen poklesem mezního produktu příslušného výrobního faktoru. Platí, že mezní produkt dodatečné jednotky výrobního faktoru je klesající. Jestliže přírůstek celkového produktu dosažený

-tou jednotkou práce označíme

a přírůstek dosažený

jednotkou práce

, pak platí nerovnost:

Poměrně dlouho vycházela ekonomická teorie z předpokladu, že tato zákonitost se prosazuje obecně s každou další jednotkou zapojeného výrobního faktoru. Např. člověk obdělávající určitou půdu dosahuje určitý výnos. Jestliže v následném období bude spolu s ním pracovat další člověk, zvýší se výnos, ale produkt připadající na každého z nich bude menší.

Je zřejmé, že takto chápaná souvislost vychází z předpokladu, že kvalita dodatečných jednotek výrobního faktoru se nemění. Jestliže se mění výnos z dodatečné jednotky výrobního faktoru, pak se mění i výnosnost daného výrobního faktoru. K vyjádření výnosnosti výrobního faktoru slouží tzv. průměrný produkt (

), který získáme podělením celkového produktu (

) počtem jednotek použitého výrobního faktoru.

Poznámka 1.1.

Vývoj mezního, průměrného a celkového produktu je ilustrován v dalším textu \Refobrázkemobr6.2.

Je-li kvalita dodatečných jednotek výrobního faktoru shodná, zůstává ještě problém poměru mezi používanými výrobními faktory. Je-li v našem případě rozsah půdy dán, pak při dané kvalitě kapitálu je výnos závislý na množství použité práce a platí, že nejdříve každá dodatečná jednotka práce nejen zvyšuje výnos (celkový produkt), ale roste i produkt mezní. Určitá dodateční jednotka práce dosahuje maximálního přírůstku produkce (je maximalizován

) a zapojení každé další jednotky práce již bude provázeno poklesem

(klesá výnosnost dodatečné jednotky práce) – prosazuje se působení zákona klesajících výnosů. Výnosnost výrobního faktoru práce (měří se průměrným produktem, tzn. vyjadřujeme pomocí

) však ještě poroste, ale klesající mezní produkt dodatečných jednotek si vynutí i pokles výnosnosti výrobního faktoru.

Zákon klesajících výnosů se prosazuje v krátkém období. Zároveň platí, že při dané kvalitě výrobních faktorů se výrobce snaží o dosažení jejich optimální kombinace (optimální v rámci nejrůznějších reálných omezení, např. peněžní, umožňující pořídit pouze určité množství výrobních faktorů). Změní-li se kvalita faktorů nebo omezení, pak se optimalizace přesouvá do nových podmínek a zákonitost se může prosazovat v jiných proporcích.

Zákon klesajících výnosů se vztahuje výlučně k případům zvyšování množství používaného jednoho faktoru.

Výnosy
z rozsahu

V praxi se běžně setkáváme s případy zvyšování množství všech výrobních faktorů, zvyšováním jejich rozsahu. Dochází k němu v delším časovém období a množství všech výrobních faktorů se zvyšuje takovým tempem, aby byla uchována jejich optimální proporce. Podle toho, co platí pro vztah mezi změnou vstupů a změnou výstupu, rozlišujeme tzv. výnosy z rozsahu:

klesající – růst výstupu zaostává za tempem zapojování dodatečných výrobních faktorů na vstupu. Jestliže vzroste množství vstupů o

, dojde k nárostu celkové produkce, ale produkt vzroste o méně než

. Platí:

rostoucí – výstup roste rychleji než dodatečné vstupy. Uvažujme obdobnou situaci jako v předchozím případě, tedy dojde k navýšení vstupů o 1/5. Nejen, že se celkový výstup zvýší, ale dynamika jeho růstu bude vyšší než v případě navýšení vstupů.

konstantní – výstup roste stejným tempem jako dodatečné vstupy. Jestliže se množství kapitálu a práce, případně jiných vstupů, zdvojnásobí, dvojnásobně vzroste i výstup. Tato souvislost je charakteristická spíše pro stupeň rozvoje opírající se o řemeslnou rukodělnou práci nebo obsluhu jednoduchých strojních zařízení.

Shrnutí kapitoly

V úvodní části kapitoly jsou vysvětleny základní pojmy, pomocí kterých se vymezuje soustava národního hospodářství (ekonomika). Od nutnosti uspokojovat potřeby je odvozeno užívání zdrojů (výrobních faktorů), jehož cílem je vytvářet statky. Jednotlivé výrobní faktory jsou popsány a charakterizovány.

Vzhledem k tomu, že moderní hospodářství mají tržní formu, následuje zavedení kategorie peníze a jsou popsány základní funkce peněz.

V další části je položen důraz na zákonitosti, které se prosazují ve vztahu mezi užíváním zdrojů a dosaženým výstupem (produktem). Zavedena je především hranice výrobních možností, pomocí které se vysvětluje, že existují výkony, kterých ekonomika za daných podmínek (množství a kvalita výrobních faktorů, úroveň technologií) nemůže dosáhnout. Zadefinován je rovněž zákon klesajících výnosů, který představuje klíčovou souvislost mikroekonomické teorie, a bude průběžně využíván při vysvětlování základních souvislostí chování firem. V závěru kapitoly je vztah zdrojů a produktu doplněn o tzv. výnosy z rozsahu.

Pomocí učební pomůcky: Fuchs, Tuleja: Základy ekonomie. Průvodce a cvičebnice k učebnici si ověřte zvládnutí:

základních pojmů (viz 1.2)

základních poznatků řešením testových otázek (viz 1.5)

Jak spolu souvisí potřeby lidí a ekonomika?

Co jsou statky a jak statky dělíme?

Charakterizujte rozdíl mezi produktivitou a intenzitou práce.

Proč se prosazuje tendence k prohlubování dělby práce? (K vysvětlení využijte důsledku, který má dělba práce na produkci.)

Uveďte předpoklady, při kterých je definována hranice výrobních možností a vysvětlete čím může být způsoben její posun.

Charakterizujte vztah mezi dělbou práce a směnou.

Jak a podle čeho dělíme výrobní faktory?

Jakou souvislost vyjadřuje zákon klesajících výnosů?

Vysvětlete, čeho se týká rozdíl mezi zákonem klesajících výnosů a klesajícími výnosy z rozsahu.