Po obsahové stránce tvoří základní cíl zodpovězení otázky, co platí pro utváření rovnováhy na reálných nedokonale konkurenčních trzích, které jsou zde postupně presentovány v již zavedeném členění: monopol, oligopol a monopolistická konkurence. Seznámíte se s jednotlivými řešeními, přičemž každé nejen existuje, ale má svá specifika. Současně však platí, že všechna tři rovnovážná řešení spojuje charakteristická vlastnost: na trhu dosahují firmy rovnováhy, tím dosahuje rovnováhy celá tržní struktura, ale platí, že rovnováha je provázena ztrátou výrobní a alokační efektivnosti. Úroveň neefektivnosti je závislá na konkrétní tržní struktuře a je možno konstatovat, čím je výraznější vliv monopolních sil, tím výraznější neefektivnost, měřeno kriteriem efektivnosti odpovídajícím situaci dokonale konkurenčního trhu.

Tato kapitola je věnována analýze utváření rovnováhy v základních nedokonale konkurenčních tržních strukturách, tzn. monopolu, oligopolu a monopolistické konkurenci, které jsme v předchozím textu definovali. Každá z těchto tržních struktur má své specifické znaky a charakteristiky a při jistém zobecnění můžeme kteroukoliv z existujících tržních struktur k některé z těchto situací přiřadit. Zvládnutí látky by Vám mělo umožnit interpretovat projevy neefektivnosti jednotlivých nedokonale konkurenčních struktur nejen ve srovnání s dokonale konkurenčním trhem, ale rovněž ve vzájemném srovnání nedokonale konkurenčních struktur.

Případ monopolního výrobce dodávajícího celkový objem nabídky představuje nejvyhraněnější podobu nedokonalé konkurence. Výsada, o kterou se monopol opírá, vytváří výhodné předpoklady pro maximalizaci rozdílu mezi celkovým příjmem a celkovými náklady. Tento rozdíl obsahuje trvalé a vysoké ziskové zvýhodnění. Je to umožněno tím, že monopol využívá nástrojů, které nemá k dispozici nemonopolní firma.

V podmínkách dokonalé konkurence je firma omezena, při snaze maximalizovat zisk, na možnost zvyšovat objem produkce a snižovat náklady (zaváděním zdokonalení, zejména nové techniky či technologie). Monopolní firma využívá překážek vstupu do odvětví.

Rozhodování monopolu se uskutečňuje v rovině, kterou naznačil poměrně přesně již A. Cournot. Upozornil na skutečnost, že maximalizace zisku monopolního výrobce předpokládá optimální kombinaci množství realizované produkce a ceny v závislosti na tvaru poptávkové křivky (resp. cenové elasticitě). To ovšem znamená, že když někteří autoři charakterizují tuto tržní situaci jako diktát monopolu, není možno tím rozumět ničím neomezený diktát ceny.

Základní odlišnost utváření rovnováhy na monopolním trhu spočívá v tom, že monopolní výrobce není v postavení, kdy se musí podřizovat poptávce, ale je schopen na ni vyvíjet nátlak, kterým ji nutí respektovat nabídku. Tyto jeho praktiky není možno interpretovat tak, že poptávku ignoruje, že nepřihlíží k poptávce.

Z předchozího výkladu si můžeme uvést některé z důvodů, proč by to bylo chybné:

Proto ani monopolní trh nemůže být absolutní nadvládou, diktátem jedné strany, v tomto případě nabídky. Spotřebitel má vždy možnost se svobodně rozhodnout, že zboží nekoupí.

Charakter poptávky je faktorem, který nutně určuje jednu stranu rozhodování monopolu při snaze maximalizovat zisk, druhou stranou jsou náklady. Přesněji, monopolní firma vychází jako každá jiná firma z porovnání mezních nákladů a mezního příjmu.

V podmínkách nedokonalé konkurence, tedy i v případě monopolu, je firma svým chováním (zvětšováním či omezováním množství dodávané produkce) schopna měnit tržní situaci.

Vyjdeme-li z dané úrovně poptávky po produkci firmy, potom je firma schopna realizovat větší množství produkce pouze za nižší cenu. To znamená, že: v podmínkách nedokonalé konkurence je mezní příjem klesající. Současně platí, že průměrný příjem také klesá s rostoucím objemem realizované produkce.

V grafickém zobrazení bude navíc křivka průměrného příjmu současně poptávkovou křivkou (plyne bezprostředně z definice).

Je-li poptávka na trhu dána, musíme odpovědět na otázky:

Rozbor utváření rovnováhy monopolu by na tyto otázky měl dát odpověď.

Již z předchozího výkladu víme, že pro firmu je optimální rozměr produkce, při kterém dochází k vyrovnání mezních nákladů s mezním příjmem (). Jestliže tento rozměr označíme , víme, že firma vyšší produkci na trh nedodá, neboť rozšíření by se realizovalo na úkor ziskovosti. Průsečík křivek a určuje rovnováhu i v případě monopolního výrobce.

Jaké důsledky má pro tržní cenu, že nabídka bude mít rozměr právě . Především, rozměr koupěschopné poptávky umožňuje, aby toto množství bylo realizováno za cenu . Tato cena je vyšší než průměrné náklady produkce . Jejich výši odpovídá bod a cena .

Cenou se realizuje přebytek průměrného příjmu nad průměrnými náklady (), který je ekonomickou realizací monopolu. Obsah obdélníka s vrcholy , , , představuje celkový rozměr zisku, který realizuje monopol navíc, při prodeji produkce . Právě v možnosti realizovat za cenu zabezpečující monopolní zisk se projevuje tržní síla monopolu, který ve vztahu k ceně má pozici cenového tvůrce. Na rozdíl od firmy v podmínkách dokonalé konkurence, která je cenovým příjemcem.

Souvislosti znázorněné na \Refobrázkuobr9.1. dávají zároveň odpověď na otázku, proč se ekonomická teorie staví kriticky k monopolním praktikám, čímž jsou dány odpovědi i na další výše položené otázky. Z hlediska monopolu je rozhodnutí omezit rozsah produkce při množství pochopitelně racionální. Firma zabezpečuje maximální úroveň efektivnosti výroby, měřenou masou realizovaného zisku. Tyto souvislosti je možno ilustrovat i následujícím \Refobrázkemobr9.2.

Z hlediska spotřebitelů (společnosti) však toto rozhodnutí obdobný charakter nemá. Mezní užitečnost na trhu spotřebitelů vyjadřuje poptávková křivka, která vyjadřuje ochotu společnosti platit za výrobek. Mezní náklady protínají poptávkovou křivku vpravo od bodu určujícího rovnováhu monopolu. Tzn., jejich průsečík odpovídá většímu rozsahu produkce.

Jaké závěry je možno vyvodit z rozboru rovnováhy monopolu:

Kritika zdůrazňuje tři prvky:

K těmto momentům můžeme ještě připojit výtku z pozice tržního mechanismu. Monopol má zákonitě snahu udržet a upevnit výsadu, o kterou se opírá. Proto vytváří bariéry vstupu do odvětví a celkově svojí činností stimuluje stabilizaci tržních poměrů, včetně cen. Důsledkem je utlumování tržních (cenových) informací a snížení celkové pružnosti tržního systému.

Bylo by však krajně jednostranné tyto aspekty absolutizovat. Je možno ukázat, že nemají nebo nemusí mít vyhraněně negativní dopad. Všechny výše uvedené výtky mají svůj negativní obsah, ale ten získávají především tím, že vychází ze srovnání monopolu s modelem dokonale konkurenčního trhu, který reálně neexistuje.

Ve všech vyspělých tržních ekonomikách se můžeme setkat se snahou uskutečňovat protimonopolní regulaci, a to z důvodů uvedených v subkapitole 9.1.

Již v klasické škole byl monopol chápán jako prvek narušující soutěž, a proto jsou v řadě zemí zřízeny úřady na ochranu hospodářské soutěže. Jejich poslání se za desítky let existence a činnosti měnilo.

Před sto lety vyústil zrod heterogenní struktury jednotlivých odvětví v požadavek uchovat rovné (shodné) možnosti pro nerovné konkurující subjekty. Pozornost se obracela především ke snaze omezit, nejlépe rozdělit, vzniklé velké firmy na více malých firem. Požadavek byl určitou reakcí na růst firem cestou urychleného spojování (dobrovolného či nedobrovolného) dříve samostatných firem. Nicméně, sledovaný výsledek dosažen nebyl a nemohl být. Jsou proto dva základní důvody:

Představa vytvoření trhů bez monopolních výhod je prostě iluzí, neboť právě soutěž je faktorem, který nutí firmy k získání výhody (to není negativní vlastnost soutěže). Snaha získat výhodu je obsahem konkurence a záruka možnosti podnikat i v budoucnu.

Proto se postupně prosadilo do činnosti protimonopolních institucí vědomí (i když je mnohými nepřijímáno nebo jen nerado přijímáno), že s monopoly se nejen musí, ale také dá žít. Výsledkem je snaha hledat nástroje, pomocí nichž by byl monopol usměrněn do přijatelného postavení. Je sledována oblast cen a cenové politiky firem, dodržování pravidel hospodářské soutěže. Hlavními nástroji regulace jsou:

Otázka cenové regulace má své stoupence, ale má mnoho odpůrců, kteří zdůrazňují její negativní stránky. Především:

Cenová regulace představuje upřednostnění okamžitého řešení (krátkodobé hledisko) oproti dlouhodobému výsledku spojenému s tržním řešením. Např. jestliže výrobce realizuje monopolně vysoký zisk, je to dáno cenou, která však vyjadřuje ochotu koupěschopné poptávky zboží v daném množství při dané ceně kupovat. Vysoká ziskovost musí nutně stimulovat řadu dalších firem, aby hledaly způsob, jak vstoupit do výroby a na trh vysoce ziskového výrobku. Současně působí silné podněty pro výrobu substitutů. Výsledkem je, že po určité době způsobí zvýšená nabídka cenový pokles a zboží je v širokém rozsahu přístupné i cenově. Je-li prosazena administrativní cena, jsou tím potlačovány stimuly.

V praxi protimonopolní regulace se běžně můžeme setkat s neméně problematickými minimálními cenami. Je to opatření zaváděné také pod heslem ochrany soutěže, zpravidla pod nátlakem slabších konkurentů. Argumentuje se oprávněně, že prodej za ceny pod úrovní nákladů si může dovolit jen velká firma, která touto cestou usiluje o zvýšení tržního podílu, který se stává východiskem pro budoucí uplatňování cen zabezpečujících vysoké zisky. Nicméně i v tomto případě je problémem zjistit skutečnou hladinu nákladů. Navíc garantovaná hranice cen spíš probouzí stagnaci než stimuly k rozvoji.

V protimonopolní politice je snaha zákonem omezit umělé udržování tržních cen na základě smluv mezi výrobci či prodejci. Obdobně je snaha vyloučit možnost tzv. vázaných prodejů a úmluv o nich. Tedy, že je prodáno zboží pouze tehdy, je-li také zákazníkem koupeno zboží . Třetím cenovým jevem, o jehož odstranění protimonopolní regulace usiluje, je cenová diskriminace, při které firma prodává tentýž výrobek různým zákazníkům za různé ceny.

Rozporné efekty přináší i dodatečné daňové zatížení monopolu. Běžná argumentace monopolní daně se opírá o možnost odčerpání nepřiměřeně nebo neoprávněně vysokých zisků. Grafickou ilustrací dopadů však zjistíme, že efekt účinku je problematický, neboť ve svém důsledku vede k omezování nabídky, a tím k růstu ceny. Dodatečná daň je monopolem vnímána jako nutný odvod, tedy nákladová položka, vyvolává růst nákladů a tomu odpovídá optimalizace výstupu monopolu.

Jestliže jsme výše uvedli některé problémy provázející protimonopolní regulaci, neznamená to, že jsou uváděny jako důvody jejího odmítání, ale jako varování před euforií a přeceňování možností, zejména pozitiv, které ji doprovází. Její pozitivní stránkou je především to, že svoji existenci usměrňuje monopoly a jejich praktiky k přijatelným formám. Výhodu se snaží výrobce proměnit v dodatečný efekt, ale ne metodami, které by bylo možno označit jako zneužívání tržní pozice. Svoji roli hraje i skutečnost, že monopol musí, stejně jako každý jiný tržní výrobce, dbát na dobré jméno firmy a usilovat o stabilizaci dlouhodobě výhodného postavení před možností maximalizovat zisk v dané chvíli.

Předností regulativního zásahu je, že může usměrnit předem a problém zneužívání postavení řešit okamžitě, ve srovnání s dlouhodobějším tržním řešením.

Ale současně je nutno zvažovat, že každý zásah omezuje konkurenci. Omezováním konkurentů se totiž konkurence skutečně omezuje, proto i deformuje a má negativní dopady. Proto má regulující zásah své opodstatnění v konkrétním případu, zatímco plošné zásahy jsou doprovázeny kumulací negativních důsledků.

Představa, že protimonopolní regulace vytvoří konkurenční prostředí je odvážná, neboť pak by mělo být předem známo např.:

To jsou ovšem otázky, na které umí odpovědět výlučně trh sám.

V souvislosti s problematikou protimonopolní regulace a jejím vývojem musíme učinit ještě jednu poznámku. Jedná se o formu státní aktivity v hospodářství, a jak uvidíme při studiu makroekonomie, soudobá ekonomická teorie není jednotná v posuzování otázek vztahu státu a ekonomiky, resp. trhu. Protimonopolní politika a regulace je silně ovlivněna tím, v rámci jaké hospodářskopolitické doktríny se uskutečňuje. Jestliže je od 80. let 20. století zřetelný vliv směru ekonomického myšlení, který klade důraz na efektivní samoregulující schopnosti trhu, pak i prostor protimonopolní regulace je omezen.

Dokonalá konkurence i monopol realizovaný jedinou firmou jsou krajními formami tržních situací. Představují především teoretický přístup k analýze trhu, jsou zkoumány jako čisté formy.

Analýza trhů vyspělých tržních ekonomik ukazuje, že tržní struktura je diferencovaná podle odvětví, ale převládající a charakteristická je převaha několika málo firem dodávajících rozhodující část produkce. Výjimku z oligopolních struktur představují zpravidla nové, progresivní výroby, ve kterých probíhá rychlý technický rozvoj, formují se nové trhy a firemní strategie je založena na pružném přizpůsobování proměnlivé poptávce. Výjimkou mohou být i některé druhy služeb, ve kterých se nevytváří podmínky pro vysoký stupeň koncentrace.

Vznik oligopolních struktur je odrazem vývoje výrobních podmínek. Především vztahu mezi náklady na podnikání a rozměrem produkce nutným k efektivnímu fungování kapitálu. Jejich vznik je možno odvodit i ze vztahu nákladových a poptávkové křivky odvětví. Vztah mezních nákladů a příjmů určuje, kde jsou optima fungování.

Má-li firma fungovat efektivně, pak se volba rozsahu produkce pohybuje v určitém omezeném rozsahu. Jestliže je poptávka dostatečně vysoká (tj. vpravo), otevírá se prostor pro další firmy i menší producenty.

Oligopolní trhy existují v široké škále konkrétních podob, v závislosti na vlivu nejrůznějších faktorů. Samozřejmě technologické podmínky, úroveň techniky, stupeň koncentrace odvětví, charakter poptávky a její stabilita, atd. Pro vysvětlení základních souvislostí utváření rovnováhy na oligopolních trzích zvolíme situaci, kterou zobrazíme v podobě, jako je na \Refobrázekobr9.5. Jedná se o zjednodušenou podobu, kdy na straně nabídky stojí jediná dominantní firma. My si však pod ní můžeme představit i uskupení několika hlavních firem, které jsou samostatné, ale provádí jednotnou tržní politiku na základě např. kartelové dohody o kvótách a cenách. Na obrázku jsou dvě poptávkové křivky. je tržní poptávka a je ta část, kterou tvoří poptávka po výrobcích dominantní firmy. Množství produkce, které dominantní firma nabízí trhu je (v tomto případě je dáno průsečíkem křivek a ). Při dané poptávce může dominantní firma realizovat za cenu . Bod je bodem rovnováhy dominantní firmy.

Koupěschopná poptávka při ceně je vyšší. V našem případě je rozdíl tržním prostorem, který zůstává otevřený dalším firmám. Samozřejmě pouze těm, které jsou schopny prostřednictvím tržní ceny efektivně fungovat.

Bodem rovnováhy odvětví se tak stává bod , odpovídající tržní ceně a nabízenému množství . Podstatnou část produkce přitom dodává dominantní firma.

Proto hraje cenová politika klíčovou roli v tržní strategii vedoucích firem. Je jednoznačně motivována snahou zabezpečit dlouhodobě stabilizovaný vysoký zisk. Jestliže cena umožní malým firmám zaplnit prostor neuspokojené tržní poptávky, trh se stabilizuje a uzavírá možnosti vstupu dalších kapitálů.

Postavení firem na trhu není rovnocenné. Malé a střední firmy jsou v postavení cenového příjemce. Na cenu nemají vliv, ceně se přizpůsobují a je pro ně výhodné, že je cena dominantní firmy utvořena na vyšší hladině. Je jim tím vytvářena příležitost k tomu, aby se do ceny nákladově vtěsnaly. Každé zdokonalení se může projevit v dodatečném zisku. Naopak narušení stability trhu (vstup dodatečného producenta, přechod dominantní firmy na dokonalejší technologii doprovázený posunem průsečíku a vpravo, cenový pokles vyhlášený vedoucí firmou nebo koupěschopnost poptávky se sníží) se do postavení malých firem promítá velmi intenzivně.

Na oligopolních trzích je cenová konkurence účinným nástrojem konkurenčního boje. Všeobecná snaha o dočasnou stabilizaci tržních poměrů však stimuluje růst významu necenových forem konkurence.

Cenová tvorba v podmínkách oligopolní struktury je důležitým faktorem tržní stabilizace nebo úsilí o dosažení stabilizace za výhodnějších podmínek pro vedoucí firmu. Stanovení ceny je součástí marketingové politiky firmy. Naznačme si, jak hledání ceny v základních souvislostech firma provádí.

Východiskem je samozřejmě znalost vlastního výrobku (technická charakteristika, vhodnost pro uspokojování potřeb, předpoklady pro výrobní a tržní segmentaci aj.). Druhým faktorem je analýza poptávky, a to nejen její rozměr, ale také její demografické, sociální a psychologické aspekty (věková kategorie spotřebitelů, vzdělanostní úroveň, profesní složení aj.). Mimořádně závažným krokem je analýza konkurenčních podmínek. Předvídání reakce konkurentů vyrábějících nebo schopných vyrábět tentýž výrobek nebo substitut. Poté musí firma zvážit možnosti tržní segmentace, založené na skutečnosti, že poptávka je tvořena subjekty odlišujícími se koupěschopností i úrovní požadavků na výrobek. Jsou zváženy možnosti výroby různých provedení a jejich ekonomické dopady. Roli hraje i výběr odbytových cest.

Všechny uvedené aspekty jsou posuzovány ve vazbě na tržní strategii, která je zpravidla vázána na požadavek udržení nebo zvýšení tržního podílu firmy.

Na základě těchto východisek se uskutečňuje stanovení ceny, zahrnující především tyto kroky:

Uvedené kroky se v konkrétní situaci zavádění výrobku na trh modifikují v závislosti na tom, jedná-li se o:

U výrobkové inovace je rozdíl, jestli výrobek přichází na trh sice jako nový, ale zároveň je substitutem výrobků již zavedených. V tomto případě musí jeho cena zohledňovat cenu výrobků dosud užívaných k uspokojování potřeby. Tyto výrobky si onu schopnost uchovávají i nadále (proto bývá postup označován jako metoda imitace).

Zcela jiná situace nastane, přichází-li výrobek na trh jako jedinečný. Firmě se otevírá široký prostor promítnutí jedinečnosti výrobku do vysoké ziskovosti, např. postupným zaváděním výrobku na trh při využívání vztahu mezi cenou a množstvím. Cena výrobku klesá po poptávkové křivce, až se ustálí na úrovni odpovídající množství vyráběné produkce při rovnosti .

Obdobně je možno dosahovat vyšší ziskovosti pomocí segmentace trhu a různých provedení výrobku v různých cenových hladinách. Trh se rozpadne na luxusní, středně náročný a masový ( je běžné i jemnější segmentování).

Oligopol sám o sobě je produktem tržní segmentace. Tržní poptávka není homogenní, a proto také nevystupuje jednotně ani co do místa, ani co do požadavků na zboží. Oligopolní uspořádání je jednou z cest, kterými se nabídka přizpůsobuje diferencované poptávce a diferenciaci trhů vůbec.

Jednou z forem nedokonalé konkurence je i tzv. monopolistická konkurence, někdy označovaná jako konkurence velké skupiny. Nedokonalost této formy je založena na skutečnosti, že produkce jednotlivých firem není identická, produkt je diferencovaný a navíc působí řada dalších faktorů (značka, jméno firmy, reklama, tradice a zvyky spotřebitelů, aj.), které rozkládají celkovou poptávku. V praxi to znamená, že výrobce vstupuje na svůj, dočasně stabilizovaný trh.

Je to však trh, na kterém je silný konkurenční vliv, který se prosadí vždy, dojde-li k nějaké tržní změně, neboť diferencovaná produkce má charakter téměř dokonalých substitutů. Z hlediska rovnováhy firmy je v podmínkách velké skupiny důležité zvláště to, že: i když je firma na svém trhu v postavení odpovídajícím postavení monopolu, nemůže monopolní výhodu realizovat jako dlouhodobě stabilizovaný zisk, který výrazněji přesahuje hladinu průměrných nákladů.

Jestliže na \Refobrázkuobr9.6 je původní poptávka po produkci firmy, poptávce odpovídající mezní příjem, dále mezní náklady a průměrné náklady sledované firmy, pak je bodem rovnováhy při ceně . Pokud by se utvořila rovnováha splňující uvedené podmínky, znamenalo by to, že naše firma realizuje mimořádný zisk, jehož výše je určena rozdílem mezi tržní cenou a při rozsahu výroby .

Realizace za cenu by přinášela přebytek nad normálním ziskem, ale současně by přilákala dodatečné producenty, kteří by nabídku rozšířili a vyvolali cenový pokles, neboť poptávka po produkci naší firmy klesla. Pokles poptávky je v obrázku naznačen poptávkovou křivkou . Snižuje se mezní příjem na úroveň , cena i nabízené množství se snižují také na úrovně a .

Na obrázku se utváří nový rovnovážný bod , který je určen jako bod dotyku přímky a křivky .

Předložené řešení je možno chápat jako krajní a ideální. Pokud by se reálně prosadilo, znamenalo by, že pod vlivem nabídky konkurentů se spotřebitelé zřekli preferencí, na základě nichž upřednostňovali produkci našeho výrobce. Obecně je možno konstatovat:

čím zřetelněji jsou potlačeny důvody preference výrobce, tím více se blíží tržní cena hladině průměrných nákladů .

Skutečnost, že tržní cena odpovídá průměrným nákladům je shodou s rovnovážným řešením v podmínkách dokonalé konkurence. Na rozdíl od dokonalé konkurence však není splněna podmínka, že jsou minimalizovány průměrné náklady, tedy rovnovážná cena se utváří za situace, kdy .

Ve všech tržních strukturách nedokonale konkurenčního trhu dochází k projevům neefektivnosti, a to jak výrobní, tak alokační. Jako ilustrace využijeme případ monopolu. K formulování správné odpovědi musíme znovu uvést, že jsme si již zavedli pojmy efektivnost výrobní (trh nutí výrobce k tomu, aby vyráběli rozsah produkce, při kterém jsou minimalizovány náklady na jednotku produkce) a efektivnost alokační (je vztažena ke spotřebě, neboť nejde pouze o to vyrobit, ale také spotřebovat. Přičemž kriteriem alokační efektivnosti je podmínka vyrovnání mezních nákladů s prostředky, které jsou kupující ochotni vydat na koupi dodatečné jednotky produkce).

Rovněž jsme zdůraznili, že vzhledem k tvaru poptávkové křivky a mechanismu utváření ceny, existují rozdíly mezi množstvím peněžních prostředků, které by spotřebitelé byli ochotni za dané množství produkce zaplatit a kolik skutečně platí (přebytek spotřebitelů). Obdobně, při daném rozsahu produkce je rozdíl mezi částkou, za kterou by výrobci byli ochotni prodat, a částkou, za kterou skutečně prodávají přebytek výrobců.

Bod je rovnovážným bodem trhu.

Na úvodním \Refobrázkuobr9.1 je ilustrována rovnováha monopolu a výrobní neefektivnost. Alokační neefektivnost ilustruje následující obrázek, který vychází ze zdůvodněného poznatku, že rovnováha je určena bodem vyrovnání a . Důsledkem je vznik tzv. nákladů mrtvé váhy. Jedná se o části přebytků, které se nerealizují (zanikají) v důsledku omezení rozsahu produkce. Současně ale platí, že vyšší cena, za kterou realizuje monopol, snižuje přebytek spotřebitele ve prospěch přebytku výrobce.

Monopol prodává za cenu a nabízí množství .

V kapitole je vysvětleno utváření rovnováhy firem v nedokonale konkurenčních strukturách, monopolu, oligopolu a monopolistické konkurenci. Rovnováhy se vzájemně odlišují, ale jejich společnou vlastností je, že dochází k tržním neefektivnostem. Charakteristickou vlastností rovnovah trhu je ztráta výrobní i alokační efektivnosti. Zaveden je i způsob ilustrace těchto ztrát, tzn. výrobní neefektivnost se ilustruje průměrnými náklady a alokační neefektivnost pomocí nákladů (ztrát) mrtvé váhy.

Pomocí učební pomůcky: Fuchs, Tuleja: Základy ekonomie. Průvodce a cvičebnice k učebnici si ověřte zvládnutí: