V kapitole je ze základního poslání hospodářství vysvětlena nutnost hospodářské koordinace. Pochopení základních funkcí, které má zabezpečovat hospodářský mechanismus, a principů, na nichž může být jeho fungování založeno, tvoří základní cíl, od kterého se odvíjí i existence dvou základních forem uspořádání hospodářských poměrů – tržní hospodářství a centrálně plánované hospodářství. Na základě jejich srovnání by měl být vytvořen předpoklad pro pochopení předností tržního (cenového) systému hospodářské koordinace. Ujasněním si nutnosti hospodářské koordinace a odlišností základních způsobů jejího prosazování si vytvoříte podmínky pro posuzování a hodnocení reálných situací, které v hospodářství a konkrétních formách uspořádání trhu nastávají. Na základě ujasnění si vnitřních vazeb hospodářství budete schopni vyargumentovat přednosti koordinace prostřednictvím tržního mechanismu.

V této kapitole tvoří jednotlivé subkapitoly relativně samostatné celky, které však obsahově úzce souvisí. Předpokladem správného chápání textu je zvládnutí obsahových problémů předchozí subkapitoly. K hlubšímu pochopení základních souvislostí je možno využít jak cvičebnici, tak další zdroje. Vhodné je např. Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda. Praha, Academia 1991, Část 1. Pravidla a řád. Kapitola II. Kosmos a taxis.

Koordinace systému (celku) se definuje jako uvedení jednotlivých částí do souladu. Hospodářství jako celek se musí vyznačovat stejně účelným chováním jako každý jednotlivý ekonomický subjekt. Hospodářství je soustava vytvořená lidmi a založená na jejich aktivitě. Má přesně definované poslání, které je odvozeno od nutnosti vytvářet statky k uspokojování potřeb. Má-li být účelu dosaženo, je nezbytné, aby existoval a působil mechanismus usměrňující fungování hospodářství tak, aby ze zdrojů, které jsou k dispozici, byly vytvářeny předpoklady pro uspokojování potřeb současných i budoucích.

Již v předchozím textu jsme měli možnost seznámit se s faktory vyvolávajícími potřebu a nutnost koordinace. Např.:

Tyto i jiné faktory způsobují, že není lhostejno, jakým způsobem jsou využívány omezené zdroje.

Již jsme se zmínili o konfliktu mezi člověkem – výrobcem a člověkem – spotřebitelem. Tento konflikt je neřešitelný pro člověka jako jednotlivce, izolovaný subjekt. Člověk musí vyrábět pro jiné, aby mohl spotřebovávat produkci jiných.

V samotných základech hospodářské aktivity jsou přítomny faktory vynucující si interakci ekonomických subjektů. Obecně platí, že hospodářský rozvoj je doprovázen neustálým zvyšováním nároků na rozsah a kvalitu interakce mezi jednotlivými částmi celku.

V ekonomické teorii sice často sledujeme činnost jednotlivých subjektů, analyzujeme její zákonitosti (hledisko mikroekonomické), ale její smysl se realizuje až prostřednictvím vztahů k jiným subjektům. Síť vzájemného propojování ekonomických subjektů můžeme sledovat v různých rovinách (např. místní, národní, mezinárodní).

Abychom správně chápali makroekonomický kontext mikroekonomické analýzy, budeme se v této kapitole zkoumanou problematikou zabývat na úrovni národního hospodářství jako celku.

Mechanismus ovládající hospodářství – hospodářský mechanismus, musí dávat zřetelnou odpověď na otázky co, jak a pro koho vyrábět. To je posláním a obsahem hospodářského mechanismu.

První funkce: Hospodářský mechanismus zabezpečuje usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám.

Usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám neznamená pouze zabezpečení přeměny omezených zdrojů ve statky, tedy vytvoření předpokladů pro uspokojování potřeb. Potřeby společnosti přesahují možnosti jejich uspokojování vytvářenými statky. Potřeby jsou různě naléhavé a usměrňování zdrojů vzhledem k potřebám nutně zahrnuje požadavek, aby omezené zdroje byly přednostně využívány k tvorbě statků podle naléhavosti potřeb.

Základní funkci hospodářského mechanismu a jeho postavení v hospodářství můžeme zobrazit následovně:

Vzhledem k tomu, že společnost neustále řeší problém, jak zabezpečit z omezených zdrojů požadovanou a rostoucí úroveň spotřeby, je žádoucí, aby hospodářský mechanismus plnil i druhou funkci:
2. funkce: nutit výrobce k efektivnímu chování – tedy hledání způsobů, jak z omezených zdrojů dosáhnout vyššího výkonu.

Budeme-li zkoumat, co bylo a je základem organizace hospodářského života, tedy, na čem může být fungování hospodářského mechanismu založeno, zjistíme, že jsou tři základní principy, které v historickém vývoji vtiskovaly charakter organizaci hospodářství.

Alespoň jeden z těchto principů nalezneme v základu mechanismu vždy, ale zpravidla zjistíme, že v konkrétních ekonomických poměrech se jedná o jejich kombinaci. S tím je nebo může být spojena řada nedorozumění i závažných omylů, a proto se v této kapitole pokusíme dát alespoň základní odpověď na jejich vzájemný vztah.

V průběhu 20. století se v národních hospodářstvích rozvíjely vedle sebe dva způsoby koordinace. V základu jednoho způsobu je princip příkazu, druhý způsob se opírá o určující roli cenového systému.

I když jsme v předchozí subkapitole upozornili na možnost vzájemného prolínání a doplňování principů organizace hospodářských poměrů, jsou tyto systémy koordinace na úrovni národních hospodářství jako celku protichůdné a vzájemně nepropojitelné. Je to dáno reálnými podmínkami jejich existence a předpoklady jejich fungování. Protože se o těchto otázkách vedou diskuse a spory, objasněme si základní souvislosti našeho stanoviska.

Existence obou systémů je současně výrazem teoreticky protichůdných přístupů k základnímu ekonomickému problému, tzn., jak ze zdrojů, kterými společnost disponuje, dosáhnout optimálního produktu vzhledem k potřebám. Pojetí problému bylo silně ovlivněno konkrétními hospodářskými podmínkami, v nichž se vyvíjela národní hospodářství i ekonomická teorie. Základem cenové koordinace je trh a jeho existence je spjata s předpokladem suverenity tržního subjektu rozhodovat o svém chování. Taková suverenita předpokládá, že tržní subjekt je suverénním vlastníkem toho, s čím vstupuje na trh. Garantem suverenity je soukromé vlastnictví, kterému v tomto smyslu věnovali pozornost antičtí myslitelé. Máme zde na mysli vlastnictví v ekonomickém smyslu. Co do ekonomického obsahu je vlastnictví chápáno jako úplná vláda nad zdroji a statky, která se naplňuje v hospodářské činnosti. Soukromé vlastnictví se realizuje v rámci existujících omezení, např. právních či ekonomických. Tedy, nesmí být porušeny právní normy upravující podmínky hospodaření. Ekonomické omezení je spojeno především s předpokladem účelnosti používání.

Jedna z rovin, ve kterých se projevuje protichůdnost přístupů k otázce koordinace hospodářství, souvisí se skutečností, že centrálně plánované ekonomiky byly rozvíjeny jako forma překonávající nedostatky a poruchy fungování, tedy koordinace tržních systémů. Přitom sehrálo roli to, že v ekonomické teorii se od počátku průmyslové revoluce odrážely některé doprovodné jevy fungování tržního systému jako jeho poruchy či selhávání. V těchto kritikách byla zpravidla obsažena idea, že hospodářské poměry je možno uspořádat lepším, spravedlivějším způsobem, který byl nezřídka automaticky spojován s vyšší efektivností. Lišily se pouze způsoby argumentace. Na nejrůznější formy kritiky tržního systému tak navázalo myšlenkové schéma dotýkající se samotného způsobu koordinace.

Jednalo se především o problém, zda rozhodování subjektu vycházející z očekávání a způsob jeho chování je vzhledem k podmínkám, ve kterých se uskutečňuje, automaticky faktorem vyúsťujícím do optimalizace hospodářství jako celku.

Již na počátku 20. století se ekonomická teorie vzdala zjednodušeného vnímáni trhů a dospěla k závěru, že tržní systém jako celek se optimalizuje cestou zpětných kroků, které směrují systém k rovnováze (optimu). To znamená, že v jednotlivém okamžiku nemusí být využívání zdrojů optimální vzhledem k potřebám, ale na druhé straně systém vykazuje tendenci k optimalizaci. Tržně orientovaná ekonomická teorie vidí v tomto hlavní nepřekonatelnou přednost tržního hospodářství.

Teorie centrálně plánované ekonomiky vycházely vždy z předpokladu možnosti dosažení optima předem, tzn. z předpokladu, že již při rozhodování o využití zdrojů je možno plně respektovat potřeby, jejich škálu a preference. Takový přístup nutně předpokládá centralizaci rozhodovací pravomoci, tím nutně omezování až likvidaci vlastnické suverenity těch, kteří disponují zdroji nebo je využívají.

V učebnicích ekonomie převládá klasifikace soudobých ekonomik jako ekonomik smíšených. Soustav založených na koexistenci a doplňování systému cenové i příkazové koordinace. Vzhledem k dalšímu výkladu zde musíme učinit poznámky nezbytné pro přesnější chápání uvedeného pojmu.

Dominantní pozici v hospodářském mechanismu centrálně plánované ekonomiky zaujímá centrální plán, jehož funkcí je odpovědět na otázky, před kterými stojí každá ekonomika: co, jak a pro koho vyrábět. Tím se plán stává nástrojem alokace zdrojů i rozdělování vytvořeného produktu.

Takový systém, má-li vůbec fungovat, předpokládá a vyžaduje splnění určitých podmínek:

Jestliže jsme výše uvedli, že jedním z významných momentů zrodu tohoto systému koordinace byla snaha vyloučit předem neefektivní fungování hospodářství jako celku, musíme konstatovat, že tento cíl nebyl nikdy dosažen. Skutečnost, že systém nevykazoval ani dostatečnou tendenci ke zdokonalování, posunula reálnou existenci centrálně plánovaných ekonomik do roviny realizace utopického projektu.

V čem spočívají ekonomické kořeny selhání tohoto způsobu koordinace? Uveďme alespoň nejzávažnější.

Základem hospodářského rozvoje je racionální chování výrobců projevující se v trvalém úsilí o zdokonalování výrobních postupů. Způsob ekonomické realizace takového chování může mít v různých podmínkách různou formu (může to být cesta k výrobě většího množství statků, ke snižování nákladů na výrobu, ale i úspora času jako předpoklad seberealizace v jiné oblasti, nebo prostě maximalizace zisku atd.).

Kdy a za jakých podmínek se racionální chování projevuje? Tehdy, je-li výrobce zainteresován na zdokonalování, když efekt takto získaný, poměřený obětí spojenou s jeho dosažením, naplňuje účel chování výrobce. A právě tyto vazby jsou v centrálně plánované ekonomice nejen narušeny, ale fakticky likvidovány. Výrobce (podnik) je v postavení podřízeném, je závislý na plnění plánu, který je mu zprostředkovaně uložen z ekonomického centra. Zainteresován je na splnění plánovaných ukazatelů. Plán se stává hlavním obsahem hospodářského mechanismu, přičemž se předpokládá, že:

Každý z uvedených předpokladů se v historicky krátké době ukázal jako nereálný a vynutil si administrativní korekce. Na druhé straně, samotný plán odmítnut nebyl, neboť by ve svých důsledcích znamenal uznání ekonomické neschůdnosti plánovité koordinace v podobě centrálně plánovitého řízení.

Výchozí problém příkazové ekonomiky je totiž spjat se samotnou tvorbou plánu, s formulací cílů. Již v této rovině se plně prokazují nefungující informační toky. Formulace cílů (optimalizace využívání zdrojů vzhledem k potřebám) předpokládá schopnost centra postihnout potřeby. Skutečně kardinálním problémem se stalo, jak je zjistit. Vzhledem k tomu, že trh hraje v tomto systému pouze okrajovou roli a je navíc silně deformovaný (viz srovnání s následující subkapitolou) a jiná metoda použitelná v národohospodářském rámci poznána nebyla, ocitá se ekonomické centrum bez věrohodných informací o spotřebitelské poptávce. Výsledkem jsou opakující se deformace v podobě nežádané produkce na jedné straně a na druhé straně trvale nedostatková produkce.

Jen zdánlivě jednodušší je situace v případě výrobní spotřeby, neboť se jedná o přidělování zdrojů na výrobu (může být nejen plánováno, ale podle plánu se i realizovat, pokud vytvořené zdroje odpovídají plánovanému záměru). Nicméně, z výše uvedeného je zřejmé, že každá výroba pro výrobu se musí v konečné fázi proměnit ve statky konečné spotřeby. Znovu se neidentifikovatelnost potřeb projevuje jako nepředvídatelný faktor. To vše je umocněno snahou centra vydávat za potřeby společnosti i to, co průkazně potřebám, případně jejich hierarchii, neodpovídá.

Rovněž způsob tvorby plánu a podmínky, ve kterých se realizuje, vyvolávají závažné disproporce mezi potřebami a jejich vyjádřením v plánu. Navíc však plán nepostihuje výrobní možnosti. Rozhodování se uskutečňuje na úrovni centra na základě nepřesných a často záměrně zkreslených informací o výrobních možnostech. Informace mohou poskytovat pouze podniky (informace o kapacitách, technologiích, rezervách, nákladech aj.).

To znamená, že informace poskytuje ten, kdo je závislý na splnění úkolů stanovených plánem, na základě poskytnutých informací. Jestliže podnik v informacích věrohodně popíše své možnosti, bude mu stanoven úkol na jejich hranici. Vystavuje se riziku postihu v případě nesplnění náročně stanoveného úkolu. To vše se odehrává v prostředí, ve kterém na sebe centrum převzalo spolu s rozhodovací pravomocí i odpovědnost za dosahování vyšší výkonnosti, tedy za rozvoj. Proto centrum podniky nutí k vyšší výkonnosti a vědomo si výše zmíněné nízké věrohodnosti, uchyluje se k administrativním opatřením a tlakům. Vytváří se klima, ve kterém je rozpis plánu na další období odvozován ze schématu: předchozí výkon + procentní přirážka růstu výkonu. Tím spíše je pro podnik nepřijatelné poskytovat věrohodné a pravdivé informace.

Pomocí daného množství kapitálových statků a používané technologie je možno vymezit optimum výkonu, za které se může podnik posunout jen změnou kapitálových statků či technologií. Administrativní rozpis tuto souvislost fakticky neakceptuje a podnik je dříve či později předurčen pro roli neplniče plánu a z toho plynoucích důsledků. Jeho rozvoj je spjat pouze s možností získání dodatečných zdrojů přídělem z centra. Jestliže však charakteristiku doplníme o to, že ztráty jsou kompenzovány z prostředků státního rozpočtu, je zřejmé, proč chování podniků ve státním vlastnictví postrádá iniciativu, podnikavost, motivaci a ekonomickou racionálnost.

Skutečnost, že systém postrádal tendenci k pokroku, se snažilo ekonomické centrum kompenzovat propracováváním plánovaných úkolů. Proto byl vývoj centrálně plánovaných ekonomik charakteristický procesem neustále se opakujících reforem. Jejich společným znakem byl přechod od původně naturálně-věcného plánování (zejména od okamžiku, kdy ekonomiky narazily na bariéry extenzivního rozvoje, tzn. zapojování dodatečných volných zdrojů) ke snaze využívat hodnotových (tržních) ukazatelů plánu.

S těmito reformami byly spojovány naděje na oživování systému, tedy očekávání, že bude vyšší zainteresovanost výrobců na růstu výroby a její kvality. Dílčí změny v mechanismu plánování však efekt nepřinesly, stejně jako úpravy v postavení podniků. Základní problém blokující rozvoj odstraněn nebyl, tím byla nezainteresovanost výrobců na jeho uskutečňování. Základem řešení by bylo jedině nastolení poměrů, ve kterých by výrobce nesl odpovědnost za svá rozhodnutí a důsledky z nich plynoucí. Podnikům však rozhodovací kompetence přiznány nebyly, neboť ty přísluší vlastníku (ten by je mohl delegovat).

Uchován zůstal mechanismus zabezpečující, že z výkonu lepších se dotovala činnost slabších subjektů. Přerozdělovací procesy mají několik dimenzí, ale tato je ekonomicky nejméně vhodná (resp. zcela nevhodná), neboť preferuje neefektivní hospodaření, podporuje stagnaci. Působí proti rozvoji a stimuluje neekonomické jednání. V takovém klimatu objektivně nemohla nastat změna v chování podniků.

Z hlediska teoretického i praktického zůstala neřešitelným problémem samotná vyšší úroveň využívání hodnotových (tržních) kategorií, které jsou úzce svázány s cenami a pomocí cen se vyjadřují. Ekonomická objektivita cen, které byly rovněž centrálně plánovány, byla výrazně porušena, mnohdy byla nulová. Právě v cenové oblasti se snad nejvýrazněji projevovala subjektivita rozhodování. Vedle skutečnosti, že cenový orgán neznal podmínky, za kterých se vyrábí, a v zájmu výrobce je vždy, aby cena byla vyšší (může-li prodat), se u cen projevovala celá řada tzv. společenských preferencí prosazovaných politickými orgány. Jinými slovy, ekonomické reformy sice mohly usilovat o vytváření ekonomičtějšího prostředí, proklamovat intenzivnější používání tzv. ekonomických nástrojů řízení, nicméně skutečnost, že ceny ekonomický obsah neměly, by vedla k zachování ekonomicky neefektivního prostředí v hospodářství.

Tržní hospodářství je systém založený na horizontální koordinaci, ve kterém lidé tím, že kupují, vyjadřují, co chtějí a co nechtějí. Jejich chování na trhu je zároveň pokynem pro výrobce, co mají nebo nemají vyrábět.

Je to systém, ve kterém jsou vztahy mezi jednotlivými subjekty zprostředkovány trhem a kde impulsy změn vycházejí od kupujících. Rozhodování je založeno na svobodné volbě suverénního subjektu trhu. Z možnosti volby vyplývá náročnost tržního prostředí, neboť subjekt také nese důsledky svých rozhodnutí.

Suverenita subjektů a neustále se opakující možnost volby činí z tržního prostředí demokratický a liberální systém.

S těmito znaky můžeme spojit ještě jeden – dokonalost, kterou rozumíme vlastnost, že tržní ekonomika umožňuje uskutečňovat volbu spojenou s užíváním omezených zdrojů nejdokonalejším ze známých způsobů. Nejedná se tedy o prostředí absolutně dokonalé, uvidíme, že vedle prokazatelně pozitivních vlastností má a může vykazovat i vlastnosti nežádoucí.

Základem tržního hospodářství je trh a jeho niterným obsahem je tržní mechanismus. Na trhu dochází k výměně činností mezi subjekty prostřednictvím směny. Jeho význam spočívá v tom, že teprve na trhu může činnost výrobců získat smysluplnost. Současně trh ve své nejkoncentrovanější podobě (peněžní) vyjevuje jednotlivé stránky ekonomiky, její vnitřní proporce, úroveň, kvalitu. Tím trh poskytuje nezbytné informace, od kterých se odvíjí očekávání tržních subjektů a jejich rozhodování. Právě tyto procesy máme na mysli, když hovoříme o tržním mechanismu.

Tržní mechanismus je vnitřním řádem trhu, je formou hospodářského mechanismu. Funkce, které plní, dávají trhu smysl a společenskou opodstatněnost. Jako forma hospodářského mechanismu musí plnit obě dvě základní funkce:

Pro chápání tržního mechanismu a jeho působení na alokaci a užívání zdrojů je důležité vnímání jeho vzájemných vazeb. Proto při definování zdůrazňujeme:

Nabídkou rozumíme souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh výrobci. Její rozměr je určen objemem výstupu výroby a cenami, za které jsou výrobci ochotni prodat nabízené zboží. Při výkladu ekonomie se rozlišuje nabídka:

Nabídka (budeme značit ) vždy vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím vyráběné a nabízené produkce () a cenou (), za kterou jsou ochotni nabízející prodat. Tuto závislost můžeme ilustrovat nabídkovou křivkou, zobrazenou na \Refobrázkuobr3.2.

S rostoucí cenou se zvyšuje nabízené množství. Tuto závislost označujeme jako zákon rostoucí nabídky.

Poptávka () představuje souhrn zamýšlených koupí a je určována rovněž množstvím (v tomto případě poptávaným) a cenou (za kterou jsou kupující ochotni kupovat). I v případě poptávky budeme v různých kontextech rozlišovat poptávku:

Pokud hovoříme o zamýšlených koupích, máme na mysli nejen to, že někdo chce nebo touží něco koupit, ale že také má peněžní prostředky, za které může koupi při dané ceně uskutečnit. Jen tehdy může ovlivňovat rozměr poptávky a tím i situaci na trhu. Hovoříme o tzv. koupěschopné poptávce.

I poptávka vyjadřuje funkční souvislost mezi množstvím poptávané produkce a jeho cenou. Vztah mezi těmito veličinami však vtiskuje poptávce jinou, opačnou tendenci než v případě nabídky. Pro kupujícího je výrobek tím přijatelnější, čím je jeho cena nižší. Poptávková křivka vyjadřuje ochotu kupovat větší množství při nižší ceně.

Pro poptávkovou křivku je charakteristické, že s rostoucí cenou klesá poptávané množství a naopak. Hovoříme o zákonu klesající poptávky, na rozdíl od tzv. zákona rostoucí nabídky.

Nabídka a poptávka představují dvě strany trhu, na vztazích mezi nimi je ve skutečnosti založen trh i tržní mechanismus. Obě se vztahují k množství produkce a jeho ceně, přičemž vyjadřují ochotu při určité ceně nabízet či nenabízet, kupovat či nekupovat. Proto je cena chápána jako výslednice střetu mezi nabídkou a poptávkou a její změny jako odraz změn vztahu mezi nabídkou a poptávkou, při nichž obecně platí, že převaha nabídky nad poptávkou se projevuje poklesem ceny a naopak.

Tedy převaha poptávky nad nabídkou je doprovázena cenovým vzestupem. Závislost cen na vývoji nabídky a poptávky můžeme zobrazit následovně:

Bylo by chybou redukovat tržní mechanismus na uvedený cenotvorný proces, který je v tomto případě zobrazen. Souvislosti tržního mechanismu jsou mnohem hlubší a opírají se o zpětný vliv ceny na nabídku i poptávku.

Tržní cena je pro tržní subjekty základní informací, od které se odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období.

Cena je veličinou, která pro kupujícího znamená oběť, kterou musí podstoupit, chce-li na trhu získat statek sloužící k uspokojení potřeby. Pro prodávajícího je tatáž cena efektem, k jehož dosažení musel podstoupit určitou oběť (náklady).

Změna ceny se bezprostředně projevuje do kalkulace užitku (efektu) a oběti, a to na straně poptávky i na straně nabídky. To je impulsem ke změnám v nabídce a poptávce a změně jejich vzájemné proporce. Změna poměru znovu působí na úroveň ceny. Tržní mechanismus toto vzájemné ovlivňování předpokládá a je na něm založen.

Má-li trh vyjadřovat souvislosti ve schématu zachycené, musí k tomu být vytvořeny podmínky, tedy splněny předpoklady fungování tržního mechanismu.

Především, aby cena skutečně mohla odrážet měnící se proporce mezi nabídkou a poptávkou.

Jejím základem je tržní suverenita subjektů, svoboda volby zda koupí či prodá anebo nekoupí, případně neprodá. Svoboda rozhodování o tom, jak budou vynaloženy prostředky, kterými tržní subjekt disponuje, je dalším předpokladem fungování tržního mechanismu.

Tržní subjekty sledují různé cíle, mají odlišnou motivaci, do jejich chování se promítá řada vnějších vlivů (podrobněji o těchto otázkách pojednáme v kapitolách věnovaných analýze nabídky a poptávky). Z hlediska koordinující role trhu můžeme tržní subjekty rozdělit do dvou základních skupin:

Dělení na tržní subjekty by nebylo úplné, pokud bychom hned úvodem nezdůraznili, že tržním subjektem moderních ekonomik je stát. Je specifickým subjektem sledujícím mnohem širší cíle než soukromé tržní subjekty. Jeho působením významně ovlivňuje nejen základní rámec, ale i mechanismus působení trhu.

Trh je prostředím složitým a mnohorozměrným. Při sledování koordinující role trhu je účelné rozlišit dvě tržní roviny: trh výrobků a služeb a trh výrobních faktorů. Obě roviny jsou propojeny a vzájemně se ovlivňují prostřednictvím vztahů, které se rozvíjí mezi domácnostmi a firmami. Jak trh plní svoji koordinační funkci a odpovídá na otázky co, jak a pro koho vyrábět, naznačuje \Refobrázekobr3.6.

Zobrazení vztahů je zjednodušením, neboť trh ve skutečnosti nepředstavují tak uzavřené vazby. Především vstupy zahraničních subjektů a státu jsou vždy významné. Je to však zobrazení, které nám umožní dostatečně přesně interpretovat základní funkci trhu a tím i přednosti tržního prostředí. Z obrázku je zřejmé, že k nezbytným předpokladům fungování tržního mechanismu patří:

Základní funkcí trhu je optimalizace alokace zdrojů. Rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivé druhy hospodářské činnosti tak, aby omezené zdroje byly využívány co nejúčelněji vzhledem k potřebám společnosti.

Jak optimalizace probíhá? Cenový pohyb je tržními subjekty zaznamenáván a vyhodnocován a promítá se do přijímaných rozhodnutí. Dochází-li k cenovému vzestupu, mají firmy zájem na rozšiřování výroby. Předpokladem je získání dodatečných výrobních faktorů, a proto se zvyšuje poptávka po výrobních faktorech. Je to reakce na cenové zvýhodnění, které je projevem společenských preferencí. Vzhledem k tomu, že zdroje jsou omezené, musí být uvolněny z jiných výrob. Bude to z těch, kde klesající cena je informací o tom, že se vyrábí více, než je společnost ochotna, při dané ceně, kupovat.

Předností je, že obsahuje zpětnou vazbu umožňující přizpůsobování alokace zdrojů skutečným a měnícím se potřebám.

Předpokladem však je vlastnická suverenita tržních subjektů, jen tehdy se mohou měnící se ceny proměňovat do nových požadavků poptávky po výrobních faktorech. Právě tato poptávka zprostředkovává společenské preference, neboť upřednostňuje nákupy výrobních faktorů pro výroby, jejichž produkci společnost na trhu požaduje, což dává najevo ochotou platit vyšší cenu.

Předností tržního mechanismu není to, že by v každém okamžiku zabezpečoval optimální alokaci zdrojů.

V kapitole je vysvětleno, proč je nezbytná existence hospodářského mechanismu a jaké funkce má tento mechanismus zabezpečovat. Vysvětleny jsou alternativní principy uspořádání koordinačního mechanismus a na jejich základě je v kapitole provedeno srovnání základních efektů příkazové a tržní koordinace. Důraz je kladen především na pochopení a presentaci předností, které vykazuje koordinace hospodářství prostřednictvím tržního mechanismu. Zvláštní pozornost je věnována správnému chápání ekonomického, tj. tržního obsahu pojmů poptávka a nabídka a předpokladům, které musí být naplněny, aby se mohl rozvíjet proces vzájemného ovlivňování poptávky, nabídky a ceny.

Pomocí učební pomůcky: Fuchs, Tuleja: Základy ekonomie. Průvodce a cvičebnice k učebnici si ověřte zvládnutí: