V kapitole si především osvojíte přístup ke kapitálu jako nezastupitelnému výrobnímu faktoru, který má, stejně jako jeho trh, svá specifika. Především označení kapitál nemusí být vždy nutně vázáno na výrobní faktor ve fyzickém smyslu slova. Zkoumáme-li fungování trhu, pak kapitálové statky jsou základní formou kapitálu a další formy (zejména peněžní či fiktivní) jsou ve výkladu redukovány pouze na rozsah těsně spjatý s fyzickou formou využívanou ve výrobách. Zvláštní pozornost a důraz je nutno věnovat pochopení vztahu úspor a kapitálu. Úspory jsou předpokladem vzniku prostředků, které mohou být využity jako kapitál v procesu investování. Přeměna úspor investice je klíčovou souvislostí úspěšného fungování hospodářství, její zabezpečení je funkcí kapitálového trhu, a tím je dáno nezastupitelné místo úrokové míry – ceny kapitálového trhu. Vzhledem k navazujícímu výkladu makroekonomie je žádoucí si ujasnit a osvojit motivace k investování – investiční alternativu – protože ta stojí v pozadí tvorby poptávky po kapitálu.

Při studiu kapitoly je nutno spojit výklad úvodní části učebního textu o mechanismu fungování tržního hospodářství a roli trhu výrobních faktorů jednak s pojetím kapitálových statků jako výrobního faktoru, ale rovněž s teorií mezní produktivity předcházející kapitoly. Kapitál je v této kapitole chápán a interpretován jako výrobní faktor. Proto jsou uváděny základní souvislosti investic a investování jako procesu tvorby kapitálu.

V úvodních kapitolách jsme se seznámili s jedním z používaných vymezení kapitálu. Tento pojem se však užívá v poněkud odlišných významových rovinách. Je to dáno tím, které souvislosti jsou analyzovány či popisovány.

Kapitál jako výrobní faktor je považován za faktor odvozený, druhotný. Je výsledkem předchozí hospodářské aktivity a právě hledisko vzniku a zdroje je jednou z možností, jak přistupovat k vymezení kapitálu.

Z tohoto pohledu se kapitál v ekonomii definuje jako úspory přeměněné v investice, úspory vydávané za účelem zhodnocení.

V obecné ekonomii se můžeme často setkat s obecnějším pojetím, které chápe kapitál jako hodnotu schopnou zhodnocení, tj. schopnou obohacovat se o přírůstek hodnoty.

V předchozích pasážích jsme doposud používali termín kapitál pro označení kapitálových statků, které jsou reálným výrobním faktorem. Kapitálové statky jsou také jednou ze základních forem, ve kterých kapitál vystupuje. Vedle této fyzické formy můžeme odlišit další dvě rozšíření formy, a to peněžní a fiktivní. Jak uvidíme v dalším výkladu, právě peněžní forma kapitálu bude spojena s otázkami souvisejícími s problémem makroekonomické rovnováhy.

Peněžní formu představuje kapitál existující v podobě peněžních prostředků. Ne každé peníze však představují kapitál. Např. peníze určené na nákup spotřebních předmětů kapitálem nejsou. Zdrojem peněžního kapitálu jsou úspory (prostředky, které nevstupují do konečné spotřeby) a k tomu, aby se přeměnily v kapitál, je nutné umožnit jim zhodnocování (přímo investovat, nabídnout jinému k investicím aj.). Peněžní forma je výchozí a zároveň univerzální formou kapitálu.

Fiktivní (portfoliová) forma kapitálu vystupuje v podobě cenných papírů, které jsou dokladem o kapitálovém vkladu a opravňují k podílu na výsledcích podnikání.

U kapitálu se budeme setkávat s různými přívlastky, neboť jeho dělení může být prováděno podle různých kritérií. Např. podle sféry, ve které funguje, se může odlišovat kapitál průmyslový, obchodní, bankovní, atd.

My budeme i v této kapitole rozumět kapitálem především kapitálové statky, na kterých závisí efektivnost podnikání a hospodářství vůbec. Kapitál pro nás budou především statky dlouhodobé spotřeby, které jsou používány k výrobě dalších statků. Můžeme rozlišit tři základní kategorie kapitálových statků:

Jednou z nejpodstatnějších souvislostí ekonomiky je skutečnost, že kapitál má alternativní možnosti užití (investování). Klíčovým problémem pro výkonnost se stává otázka nejlepšího způsobu investování. Základním a nejdůležitějším měřítkem úspěšnosti volby je výnosová míra z kapitálu, tj. roční čistý výnos na peněžní jednotku investovaného kapitálu. Čistý výnos se vypočítá, když odečteme od příjmu náklady. Výnosová míra je jako každá míra vyjádřena v procentech.

Již jsme uvedli, že peněžní forma kapitálu je formou výchozí a univerzální. V pohybu peněžního kapitálu sehrává důležitou roli úvěr. Úvěr je vztah, kterým vlastník kapitálu poskytuje své prostředky někomu jinému, tím mu dává možnost s nimi po stanovenou dobu volně disponovat. Úvěrem se vytváří vztah věřitel – dlužník. Rozvoj úvěru je založen na existenci dočasně volných prostředků, které může vlastník za úplatu poskytnout. Rozsah úvěrových operací umožnil vznik specializovaných institucí zprostředkovávajících úvěr, které specializací na mobilizaci dočasně volných peněžních prostředků možnosti úvěru dále rozšířily. Těmito institucemi jsou především banky.

Bankovní úvěr má (na rozdíl od obchodního úvěru) univerzální charakter. Umožňuje přemísťování peněžních prostředků k těm subjektům, které jsou schopny dosáhnout jejich zhodnocení. Úvěrování má řadu pozitivních momentů. Především umocňuje výkonnost ekonomiky tím, že prostředky, které by dočasně ležely ladem, přeměňuje ve fungující kapitál, a to bez ohledu na jejich výši (tedy včetně drobných úspor obyvatelstva).

Poskytnutí úvěru je službou, která má svou cenu. Touto cenou je úrok – důchod plynoucí z kapitálu, kapitálový výnos.

Úrok je základní formou výnosu z kapitálu, náleží vlastníkovi (věřiteli) jako odměna za službu, kterou zapůjčený kapitál poskytl. Výše úroku závisí na úrokové míře, která je dána vztahem:

kde: – úrok,
\phantomkde: – kapitál poskytnutý formou úvěru.

Výše úrokové míry určuje stupeň zhodnocení zapůjčeného kapitálu, ale v širších souvislostech stupeň zhodnocení kapitálu vůbec. Úroková míra je cenou, která se utváří na peněžním trhu jako výslednice střetu nabídky peněz s poptávkou po penězích. Její pohyb se řídí obecně stejnými zákonitostmi jako pohyby cen na jiných trzích. Rostoucí poptávka po penězích vyvolává tlak na vzestup úrokové míry (úvěr dostane ten, kdo je ochoten za jeho poskytnutí více platit) a naopak převaha nabídky se projevuje poklesem úrokové míry. (Podrobněji se zákonitostmi peněžního trhu zabývá výklad makroekonomie, neboť se jedná o sféru intenzivního vlivu makroekonomické regulace států.)

Vzhledem k tomu, že úvěrové vztahy prostupují tržním prostředím a podnikání je spojeno s úvěrem, platí, že výše úrokové míry ovlivňuje rozsah a intenzitu podnikání.

Zisk jako kapitálový výnos jsme si již charakterizovali. Nyní si zdůrazněme, že úrok je spolu s rentou implicitním důchodem, a proto je při vyjadřování čistého ekonomického zisku odečítáme.

Kapitálové statky se spolupodílí na tvorbě hodnot a prochází procesem výrobní spotřeby. Do výrobní spotřeby mohou vstupovat jednorázově (oběžný kapitál) nebo tato spotřeba může probíhat postupně (fixní kapitál). Fixním kapitálem jsou především budovy, strojní zařízení, vybavení staveb aj. Proces výrobní spotřeby fixního kapitálu má podobu postupného opotřebení, které není exaktně měřitelné, stanovuje se pomocí účetních předpisů. Amortizační odpisy jsou formou, pomocí níž se proces opotřebení eviduje. Současně vytváří předpoklady pro obnovu spotřebovaného fixního kapitálu, neboť odepsané hodnoty se shromažďují na amortizačním fondu.

Akumulace kapitálových statků je procesem, ve kterém se na základě investic vytváří nové kapitálové statky. Předpokladem je úspora prostředků, které je možno v investice proměnit. Obecně se akumulací rozumí proces přeměny peněžních prostředků v kapitál. Rozlišujeme mezi:

V předchozích kapitolách jsme si přiblížili základní vývojové tendence, které si objektivně vynucují akumulaci kapitálových statků. Snaha o posilování postavení firmy v konkurenčním boji je spojena s reálnou akumulací, která se opírá o investiční aktivitu. Investicemi budeme rozumět tvorbu kapitálových statků. Reálná akumulace kapitálu je tvořena čistými investicemi, které jsou vynakládány na nákup dodatečných prvků kapitálu, tzn. jsou základem rozšiřování výroby.

I na obnovu spotřebovaného kapitálu je třeba vynakládat investice. V tomto případě hovoříme o tzv. obnovovacích (restitučních) investicích. Jejich zdrojem je odpisový fond, který musí být vytvářen tak, aby poskytoval dostatečné zdroje.

Čisté investice doplněné o investice obnovovací tvoří hrubé investice:

kde: – hrubé (brutto) investice,
\phantomkde: – čisté (netto) investice,
\phantomkde: – obnovovací (restituční) investice.

Předpokladem investiční činnosti je vznik úspor, které je možno v investice přeměnit. Tedy z celkové masy peněžních důchodů se musí vedle části vynakládané na spotřebu vydělit uspořená část. Jestliže celkové důchody označíme , výdaje na spotřebu a úspory , platí rovnost:

Vznik úspor, resp. schopnost tvořit úspory, patří k jedné z nejvýznamnějších charakteristik ekonomiky. Peněžní akumulace vytváří předpoklady pro akumulaci reálnou. Masu úspor je pak možno přeměnit na investice (), zabezpečení přeměny úspor v investice je funkcí kapitálového trhu. Utvoření rovnováhy předpokládá vytvoření rovnosti:

Z těchto důvodů si tvorba úspor i jejich přeměna v investice zaslouží zvýšenou pozornost.

Mají-li vzniknout úspory, musí ekonomický subjekt svůj důchod rozdělit na výdaje pro spotřebu a úspory (tzn. prostředky, které nebudou na spotřebu vynaloženy, zříká se spotřeby za tuto část důchodu). Toto rozdělování je vysvětlováno pomocí dvou sklonů, které se prosazují v chování příjemce důchodu. Jsou to sklon ke spotřebě a sklon k úsporám.

Pro uvedené sklony platí:

kde: – sklon k úsporám,
\phantomkde: – úspory,
\phantomkde: – výše důchodu.

kde: – sklon ke spotřebě,
\phantomkde: – výdaje na spotřebu.

Součet obou sklonů se rovná jedné, neboť důchod je buď vydáván na spotřebu, nebo se mění v úspory.

Sklon k úsporám je motivován dvěma hlavními vlivy. Prvním je úroková míra a platí, že rostoucí úroková míra vyvolává růst sklonu k úsporám, naopak pokles úrokové míry působí na snižování sklonu k úsporám. Druhým faktorem je tzv. preference likvidity vyjadřující potřebu mít část důchodu v hotovostní podobě k okamžitému použití, které umožňuje využít vhodné příležitosti poskytované trhem. Důvodů je však více, např. spekulace, zajištění pro případ nouze, atd.

Na druhé straně je však nutno poznamenat, že zcela bezvýhradně není přijímán jednotlivými směry ekonomického myšlení ani vliv dvou výše uvedených faktorů. Např. v keynesiánské ekonomii je výše úspor chápána jako závislá výlučně na výši důchodu, nikoliv na úrokové míře.

Ve vývoji sklonů se prosazují i další charakteristické aspekty. Především obecně platí, že u vyšších důchodových skupin je také vyšší sklon k úsporám, tedy s rostoucím důchodem roste sklon k úsporám. Rostoucí sklon k úsporám znamená i vyšší citlivost na změny úrokové míry. Sklony se změnami důchodů mění, což znamená, že i u těchto veličin hrají klíčovou roli jejich přírůstkové hodnoty, tj. mezní sklon k úsporám a mezní sklon ke spotřebě, které můžeme definovat jako poměry:

kde: – přírůstek úspor,
\phantomkde: – přírůstek důchodu.

kde: – přírůstek výdajů na spotřebu.

Přeměna úspor v investice je ovlivňována tzv. sklonem k investicím, který se vymezuje jako poměr výdajů na investice k celkovému důchodu, tedy:

Důležitou funkci má zejména vývoj mezního sklonu k investicím, který definujeme jako poměr přírůstků obou veličin:

Sklon k investicím je závislý na úrokové míře, a to nepřímo úměrně. Rostoucí úroková míra působí na pokles sklonu. Je to dáno tím, že rozhodnutí o investování přechází kalkulace očekávaného výnosu.

Očekávaný výnos, tzv. mezní efektivnost kapitálu je veličina, kterou podnikatel poměřuje úrokovou mírou. Jedná se o kalkulovanou výnosnost investice za dobu její životnosti. V tom spočívá jeden z hlavních důvodů postavení, které úroková míra zaujímá v tržním systému. Prostřednictvím úrokové míry se kapitálové prostředky průběžně zhodnocují, a proto podnikatel odečte od očekávaného výnosu výši úroku (předem garantovaného důchodu). Čím je vyšší běžná úroková míra, tím méně příznivé je vyhodnocení téže investice a naopak. Obětovaný úrok je nákladem investování.

Naše dosavadní poznatky o motivaci poptávky na trhu výrobních faktorů se plně vztahují i na koupi kapitálových statků. Zdůrazněme však v této souvislosti význam úroku, který je cenou kapitálu, a jako každá cena i úrok ovlivňuje rozhodování subjektů. Především nutí toho, kde disponuje kapitálem, aby usiloval o maximálně efektivní vynakládání kapitálu, neboť z dosaženého výnosu musí být uhrazen úrok.

Výše úrokové míry vytváří soustavný tlak na racionální využívání kapitálu jako výrobního faktoru, a tím i na hospodaření vůbec.

Pokud uvádíme faktory ovlivňující ochotu investovat, pokusíme zdůraznit význam ještě jednoho faktoru, očekávání budoucího vývoje. Tento faktor může zaujímat zcela dominantní postavení a rozhodujícím způsobem ovlivnit chování investora. Rostoucí nejistota provázející očekávání budoucího vývoje zpochybňuje návratnost investice a oslabuje ochotu investovat.

Trh kapitálu je součástí finančního trhu, do kterého náleží i trh peněz. Právě na základě vztahu mezi nabídkou peněz a poptávkou po penězích se na peněžním trhu utváří výše úrokové míry. Trh kapitálu bývá označován jako trh dlouhodobých peněz, kde předmětem obchodování jsou především bankovní úvěry, jejichž lhůta splatnosti je delší než jeden rok. Dále se obchoduje i s cennými papíry, zejména akciemi a obligacemi.

Proč jsou předmětem obchodování na kapitálovém trhu cenné papíry? Cenné papíry jsou hellenského původu, mají svoji historii, ve které procházely vývojem. Jestliže původně měly podobu dluhopisu (potvrzení závazku dlužníka, který cenný papír vystavil, že dluží věřiteli), pak dnes existují i jiné formy.

Cenné papíry udávají především majetková práva, tedy cenné papíry potvrzují podíl na kapitálu společnosti (akcie). S přechodem k akciové formě podnikání vzrostl význam právě této složky kapitálového trhu.

Pokud se jedná o dluhopisy, obsahem závazku je výplata dlužné částky ke stanovenému datu. Dlužník musí nejen splatit (umořit dluh), ale platí úrok, cenu za službu, kterou poskytly zapůjčené prostředky. Běžnými dluhopisy jsou směnky, vkladové listy aj. Z hlediska obchodování na kapitálovém trhu jsou důležitou formou obligace, které jsou obvyklou formou volně obchodovatelných dluhopisů. Obligace jsou zpravidla dlouhodobé a mají pevnou úrokovou sazbu. Obligace jsou emitovány s cílem získat peněžní prostředky. Emitentem může být stát (krytí státního dluhu), peněžní ústav nebo podnik. Rozlišujeme tedy obligace státní či soukromé.

Institucionální formou kapitálového trhu je burza cenných papírů, která plní nezastupitelné místo v tržní ekonomice. Obchoduje se na ní s obligacemi, ale především s akciemi. Předmětem obchodu jsou pouze ty cenné papíry, po nichž je dostatečná poptávka. Ty se na burze kótují (zaznamenávají). Volně jsou k burzovnímu obchodu připuštěny pouze státní papíry. O připuštění soukromých cenných papírů musí firma žádat (součást žádosti je i poskytnutí nezbytných informací o cenných papírech, činnosti firmy, finanční situaci aj.).

Tržní ceny (kursy) cenných papírů se utváří na základě vztahu nabídky a poptávky. V pozadí vydávání cenných papírů obchodovatelných na burzách jsou motivy spojené se získáním dodatečných prostředků. Emise a prodej vytváří dodatečné investiční zdroje. Vedle faktorů působících na emisi mají na kurs cenných papírů vliv i další faktory. Především tržní úrokové míry, výše výnosu (úrok, dividenda), celková hospodářská situace, očekávání budoucího vývoje, spekulace, ale i např. vývoj politické situace.

Právě spekulace je významným faktorem v burzovních obchodech. Jejím předmětem jsou především akcie a očekávaný vývoj jejich kursů. Cenné papíry jsou zpravidla nakupovány na krátkou dobu, aby byly se ziskem prodány. V tomto případě se jedná o spekulaci na vzestup kursu (á la hausse), ale mohou být prováděny i spekulace na pokles (á la baisse). V tomto případě se jedná o včasný prodej, aby byly znovu nakoupeny za nižší cenu.

Obecně při obchodování cenných papírů platí, že ten, kdo je nabízí, vystupuje v roli poptávky po penězích, které také prodejem získává. Ten, kdo nakupuje, chce získat právo na výnos spojený s příslušným cenným papírem. Výnos poměřuje úrokem, který by získal, kdyby peníze uložil v bance. Kdo prodává, zříká se výnosu a i on bere v úvahu úrokovou míru. Ta ovlivňuje jeho ochotu prodat, zejména výši, za kterou prodá. Platí, že

kurs cenného papíru a úroková míra jsou veličiny nepřímoúměrné. Vztah si můžeme ilustrovat jednoduchým příkladem.

Jestliže nám cenný papír přináší roční výnos 1 000 Kč a je 5\% běžná úroková míra, pak prodáme-li za 20 000 Kč, získáme na úroku z této částky stejný důchod. Jestliže se úroková míra sníží na 3 \%, potom částka, která zabezpečí úrok ve výši výnosu z cenného papíru, vzroste. Musíme prodat za 3 333 Kč.

Obecně platí pro kurs vztah:

kde: – kurs cenného papíru,
\phantomkde: – důchod (výnos), který pravidelně získáváme,
\phantomkde: – úroková míra.

I v tomto jednoduchém příkladu můžeme uvažovat o vlivu spekulace. Jednalo by se o spekulaci spojenou s budoucím vývojem úrokové míry.

V kapitole je zaveden obecný přístup ekonomie k pojmu kapitál a procesu jeho vzniku jako druhotného výrobního faktoru. Proto je věnována pozornost nejen obecnému vymezení kapitálu a jeho vazbě na úspory, ale je popsán proces akumulace a investování, včetně základních souvislostí motivace k investicím. Zdůrazněn je význam tvorby úspor pro vznik kapitálu a základní formy úvěrů. V závěrečné části je obsažen úvod k trhu kapitálu, na který bude navázáno ve výkladu makroekonomie.

Pomocí učební pomůcky: Fuchs, Tuleja: Základy ekonomie. Průvodce a cvičebnice k učebnici si ověřte zvládnutí: