Cílem kapitoly je vymezit základní souvislosti formování předmětu zkoumání soudobé ekonomie, a to v kontextu vzniku a rozvoje ekonomického myšlení. Důraz je položen na pochopení proměny ekonomického myšlení v samostatnou vědní disciplínu. Stručná charakteristika diferencovaných přístupů, zejména příčin jejich formování, vytváří předpoklady k pochopení alternativních přístupů v soudobé ekonomii, která se rozvíjí v alternativních proudech. V pojednání o metodách je zdůrazněn vztah metod k předmětu zkoumání a hlavním otázkám, na které se snaží ekonomická teorie odpovídat. Ujasnění si předmětu a metod Vám vytvoří předpoklady k tomu, abyste se nedopouštěli běžných omylů, ke kterým patří např.: generalizace poznatků ekonomické teorie bez přihlížení k podmínkám a souvislostem, za kterých byly poznatky získány. Vedle přiznávání obecnějších vypovídacích schopností přístupům a metodám, které jsou charakteristické specifickými rysy, dochází často rovněž k přeceňování právě specifických znaků či konkrétních podmínek.

Při studiu kapitoly nejde o to, aby byla pevně fixována jména a jednotlivé poznatky. Vývoj ekonomického myšlení je zde ilustrací postupného utváření předmětu zkoumání ekonomického myšlení a ekonomické teorie. Žádoucí je umět, v tomto kontextu, stručně charakterizovat přístupy jednotlivých směrů a škol a především pochopit, že vývoj ekonomické teorie čerpá impulsy z proměn hospodářství a skutečnosti, že dosažené úrovně poznání v nových podmínkách nenabízí potřebné a adekvátní odpovědi. V závěru je nezbytné zvládnout, jak se specifika předmětu zkoumání ekonomie odráží v metodách, které používá k poznávání hospodářských procesů.

Historie ekonomie jako samostatné vědní disciplíny je spojována s proměnami, kterými prošla společnost a její hospodářství v 18. století. Nástup průmyslové revoluce je provázen i vydělením teoretické disciplíny, která od svého vzniku prochází bouřlivým vývojem charakteristickým proměnami metod zkoumání, zpřesňováním předmětu zkoumání a v neposlední řadě proměnami celkového charakteru vědní disciplíny, který je především poznamenáván tím, zda jsou a jak široce jsou do zkoumání ekonomických souvislostí zakomponovány společenské souvislosti hospodářských procesů.

Vzniku ekonomie předcházel poměrně dlouhý proces formování ekonomického myšlení, ve kterém se krystalizovaly základy teoretického vnímání hospodářských jevů a souvislostí. Otázky a problémy hospodářského života, stejně jako hledání uspokojivých odpovědí a řešení, přitahovaly pozornost před mnoha tisíciletími a nepochybně ovlivňovaly podmínky vývoje společnosti.

Předmět zkoumání ekonomie se stal produktem vývoje ekonomického myšlení, které se utvářelo po dlouhá století i tisíciletí. V nejstarších památkách Sumeru, Babylónu či Egypta se můžeme setkat se zprávami o směně, obchodu, penězích, cenách, atd. Jevech, které mají nezastupitelné místo v moderních ekonomikách i současné moderní ekonomické teorii.

Jinak tomu ani být nemůže, neboť ekonomie a ekonomické myšlení se zabývá otázkami dotýkajícími se každodenní aktivity člověka, který, chce-li žít, musí uspokojovat potřeby a k tomu získávat vhodné statky. Ani mimořádné úsilí však nemusí zabezpečit hojnost, a dokonce ani nezbytně nutné množství statků, což tím více nutilo člověka hledat způsoby, jak zlepšit podmínky života. Otázky, které si kladl, byly v mnohém blízké těm, které si klade člověk i v moderní společnosti.

Vyhraněné ekonomické názory dokládající rozvinuté ekonomické myšlení jsou charakteristické pro mnohé významné myslitele antického Řecka. Jejich názory jsou často dováděny až do závěrů majících charakter zobecnění. Z tohoto období pochází i název samotné vědní disciplíny. Na přelomu 5. a 4. století př. n. l. napsal Xenofón (430–355 př. n. l.) spis Oikonomikos, čili ekonomika.

Xenofón, stejně jako ostatní myslitelé, kladl důraz na zemědělskou výrobu a přesto, že domácí hospodářství byla schopna produkovat téměř vše pro vlastní spotřebu, věnoval pozornost i významu a místu obchodu a trhu.

Všeobecně uznávanou osobností se stal Aristoteles (384–322 př. n. l.). Jeho názory na peníze se staly na dlouhá století vrcholem jejich analýzy. Vznik peněz vyvozoval z rozvoje směny a pokud sloužily jako oběživo a usnadňovaly směnu, považoval je za jev přirozený. A to i přesto, že ideálem ještě dlouho zůstával velkostatek produkující vše potřebné a obchodující pouze s přebytky. Jsou-li však peníze použity k tvorbě peněz, např. lichva nebo obchod pro zisk, zpronevěřují se svému přirozenému poslání a Aristoteles to považuje za nepřirozené. Aristoteles rozlišoval dva druhy bohatství a dva způsoby jeho nabývání a zvyšování: ekonomiku a chrematistiku. Ekonomika je souhrnem statků a činností, pomocí nichž si lidé opatřují věci nezbytné k životu. Chrematistika představuje bohatství v peněžní formě a způsoby jeho zvyšování. Odtud pak vyvozuje ekonomiku jako systém zaměřený na uspokojování lidských potřeb, potřebami motivovaný a přirozeně omezovaný. Chrematistika je ovládána snahou trvale rozmnožovat peněžní bohatství. Uvedené vymezení se stalo reprezentativní pro řadu následujících století. K pozoruhodným poznatkům se propracoval při rozboru směny ve spisu Etika Nikomachova. Precizně formuloval požadavek, který musí splnit každé zboží, zdůrazněním, že musí být užitečné pro toho, kdo je ve směně získává. Všímá si i aspektu, který již na tehdejším stupni rozvoje trhů poutal oprávněnou pozornost. Předpokladem směny je, že proti sobě stojí statky odlišných vlastností, dva statky schopné uspokojovat odlišné potřeby. Směnné relace, utvářející se na trhu, jsou relativně stabilní. Otázka, čím je dána relativní stabilita směnných relací, resp. hledání odpovědi, sehrálo mimořádnou roli při poznávání mechanismu trhu, zákonitostí jeho fungování i při vzniku ekonomie jako vědy. Řešení naznačené Aristotelem (dospěl k závěru, že směna vyjadřuje rovnost, jejíž předpokladem je souměřitelnost zboží), předznamenalo přístup k analýze trhu a směny vlastní klasické škole politické ekonomie, neboť vychází z požadavku ekvivalence směnných relací. I Aristotelova kritika společenského vlastnictví, kterému vytýká, že oslabuje soukromou iniciativu a zájem na výsledcích výroby, si uchovala trvalou platnost a vypovídací schopnost. V centru pozornosti ekonomických názorů antických myslitelů bylo zemědělství, všeobecně uznávané jako nejprospěšnější hospodářská činnost, poskytující statky představující skutečné bohatství společnosti.

Mezi nejvýznamnější autory prvních století našeho letopočtu musíme zařadit především Aurelia Augustina (354–430). V jeho spisu O státě božím zní myšlenky rozpracované již v Řecku. Zemědělství je nejlepší z hospodářských činností, odmítavý je jeho postoj k hospodářství založenému na směně (tržnímu hospodářství). U Augustina je zdůrazněna nutnost živit se vlastní prací a práci fyzickou cení stejně jako práci duševní.

Odmítavé stanovisko k půjčování peněz na úrok nalezlo ve 4. století vyjádření v administrativním zásahu proti lichvě. Církevním koncilem bylo duchovním zakázáno přijímat či platit úrok a tento zákaz je v 5. století rozšířen i na laiky.

Skutečnost, že hospodaření bylo založeno na tradičních postupech a vyvíjelo se velmi pomalu, se projevovalo i v tom, že se v následujících stoletích nesetkáváme s novými ekonomickými názory. Úroveň ekonomického myšlení i způsobu hospodaření nalézají svůj výraz v úpravách hospodářských poměrů, jak jsou zachyceny v tehdejších kodexech. Od 11. století se stával rozvíjející obchod, včetně mezinárodního, impulsem nejen pro rozvoj hospodářství, ale také pro rozvoj ekonomického myšlení.

Reprezentativní výklad ekonomického myšlení feudální společnosti představují ekonomické názory kanonistů, především Tomáše Akvinského (1225–1274). Zvláštní pozornost si zasluhuje především jejich učení o spravedlivé ceně, které představuje normativní zásadu upravující, že směna nemá být zdrojem obohacení jedněch na úkor jiných. Cena má přihlížet k nákladům výrobce, nákladům obchodníků a jejich přiměřenému zisku, k daním, clům a jiným poplatkům plynoucím feudálům. Náklady jsou zde chápány jako náklady na přiměřené živobytí, tzn. majetnější a výše postavený je má vyšší než chudý obchodník. A právě v úvahách a spravedlivé ceně začíná být u některých myslitelů (např. Jan Duns Scot) cena spojována se subjektivním oceněním věci člověkem. Na tyto názory navázal Johannes Buridanus (1295–1366), který již chápe hodnotu statku jako význam, který člověk věci přiřazuje. O pět století později se toto pojetí prosadilo a stalo se jedním ze základních stavebních kamenů moderní mikroekonomie. I když vztah k půjčování peněz zůstával i ve 13. století neměnný, peníze se stávaly jevem, ke kterému se začínala soustřeďovat hlavní pozornost. Nutila k tomu řada aktuálních otázek souvisejících s finanční politikou panství (např. otázky ražby mincí, znehodnocování mincí, atd.). Rodily se předpoklady pro vyhrocování konfliktu mezi metalistickou koncepcí (hodnota peněz je dána jejich vnitřní hodnotou, tzn. hodnota mince závisí na hmotnosti a ryzosti kovu, ze kterého je mince ražena) a nominalistickou koncepcí (peníze jsou pouze symbolem, abstraktní počítací jednotkou). Metalistické ztotožňování peněz s drahým kovem upřednostňovalo peníze jako prostředek poměřování hodnot, pro nominalisty byly peníze především oběživem. Převahu nutně získaly hlasy vyjadřující metalistickou pozici. Bylo to dáno jednak možností reálného pohybu drahého kovu v roli peněz, jednak zájmem vrstvy obchodníků, jejíž význam trvale vzrůstal. Obchodníci nemohli mít zájem na tom, aby bylo panovníkovi přiznáno právo a moc libovolně stanovit a měnit hodnotu mincí. Zvláště ne v případě obchodování na různých trzích, kdy s přechodem z jednoho trhu na druhý by docházelo ke znehodnocování peněz a mince by se měnily v bezcenné plíšky.

Jestliže se po dlouhá staletí opíralo ekonomické myšlení o soustavu poznatků zformovaných již antickými mysliteli, pak průběh 14. století je obdobím radikálního zlomu. Formoval se nový směr ekonomického myšlení, který odráží změny probíhající v hospodářství, změny směřující ke zrodu svobodného kapitalistického tržního hospodářství. Na tuto cestu vstoupily jako první přímořská města v Itálii (zejména Benátky a Janov), v následujícím století některé oblasti Španělska a Portugalska. V 16. století se nejrozvinutější zemí stalo Holandsko. Učení, které postupně ovládlo Evropu a stalo se vládnoucí hospodářsko-politickou doktrínou až do poloviny 18. století, vstoupilo do historie pod označením merkantilismus.

Východiskem merkantilismu se stalo nové pojetí bohatství. Bohatství bylo ztotožněno s penězi, resp. drahým kovem. Proto je odlišně posuzována i otázka zvyšování bohatství, která v tomto myšlenkovém proudu nutně vyúsťuje v požadavek hromadění drahého kovu v zemi.

Tři základní způsoby zvyšování bohatství podle merkantilistů:

Na prosazování a rychlém šíření merkantilistických idejí měl vliv i zájem panovníků na zvyšování množství drahého kovu v zemi. Merkantilismus se vyvinul v systém státní regulace hospodářství, zejména zahraničního obchodu. Za čtyři století prošel vývojem odrážejícím měnící se podmínky v hospodářství i ve společnosti. Základní myšlenkové schéma se však nezměnilo.

Podle opatření, která byla státem realizována, můžeme odlišit dvě vývojové fáze:

Raný merkantilismus se snažil zabraňovat jakémukoliv vývozu peněz ze země, byla stanovena i povinnost zahraničních kupců utratit v zemi získané peníze.

Základním předpokladem uskutečňování obdobných zásad bylo, že země má co nabídnout, že je schopna s výhodou prodávat do zahraničí. Proto musel merkantilismus věnovat pozornost i rozvoji výrob ve vlastní zemi. Přes všechny odlišnosti v jednotlivých zemích se proto merkantilismus vyznačoval uplatňováním následujících zásad:

K tomu bylo využíváno cel a vývozních prémií. Tyto zásady byly plně uplatňovány v období rozvinutého merkantilismu, který se opíral o myšlenku, že příliv peněz do země je možno zabezpečit i tím, že peníze vyvážené do ciziny zabezpečí příliv většího množství peněz do vlastní země. Proto je často používán termín soustava aktivní obchodní bilance.

Exponenty rozvinutého merkantilismu byli významní obchodníci, např. ředitel Východoindické společnosti Thomas Mun (1571–1641). Jeho knihy sloužily jako učební texty na koleji Východoindické společnosti. Právě v jeho díle byly zdůrazňovány myšlenky o prospěšnosti reexportu zboží, o negativních důsledcích zabraňování vývozu peněz, a naopak prospěšnosti jejich vývozu, jsou-li schopny zabezpečit příliv většího množství peněz.

Významným a známým merkantilistou byl Jean Baptiste Colbert (1619–1683), od jehož jména je odvozen i název francouzského merkantilismu – colbertismus. Vstoupil do historie svojí naprosto jednostrannou podporou exportního průmyslu a jeho konkurenceschopnosti, která vedla k úpadku francouzského zemědělství (tlak na nízké ceny zemědělské produkce zbavoval zemědělství reprodukčních prostředků).

Merkantilisté věnovali mimořádnou pozornost otázkám peněz a státních financí a jejich zásluhou se postupně rozšiřoval pohled na hospodářské otázky až na rámec společnosti. To byl také důvod, proč Antoine de Monchrétien (1575–1622) použil v názvu svého spisu o ekonomii přívlastek politická (Pojednání o politické ekonomii z roku 1615).

Významným přínosem merkantilistů bylo, že pragmatismus ovládající sféru obchodu a financí měl přímý vliv na změnu pohledu při hodnocení ekonomických jevů. Kritériem byl jednoznačně měřitelný příliv peněz, na rozdíl od dogmat, byť všeobecně akceptovaných. Merkantilismus položil základy pro vydělení ekonomie z širšího proudu filozofického myšlení, přispěl k formování pojetí předmětu a svými důsledky si vznik ekonomie jako samostatné vědy vynutil.

Pro následné formování učení klasické školy politické ekonomie bylo významné zejména:

Rozvoj manufakturních výrob doprovázený negativními důsledky jednostranně proexportní regulace domácího hospodářství přinášel protimerkantilistické cítění. Měnící se hospodářské podmínky se staly impulsem k přehodnocování. Paradigma merkantilismu se dostávalo do rozporu se společenskou a hospodářskou realitou.

V merkantilistickém přístupu byl stát tvůrcem hospodářského systému, zatímco na přelomu 17. a 18. století převládlo přesvědčení, že hospodářství je systém ovládaný vlastními zákonitostmi, které jsou schopny zabezpečit jeho fungování.

V kontextu širšího proudu filozofického myšlení bylo i hospodářství chápáno jako přirozený systém. Tyto změny v pohledu na hospodářství nutně vyústily v přesvědčení, že nejlepší hospodářskou politikou státu je nevměšování se státu do hospodářství (francouzský požadavek laissez faire či anglický free trade).

Do ekonomického myšlení vstoupila idea hospodářského liberalismu doprovázená úsilím odhalit zákonitosti fungování tržního hospodářství. Na těchto východiscích došlo k vydělení ekonomie v samostatnou vědu.

Jejím prvním směrem se stala klasická škola politické ekonomie. Učení klasické školy politické ekonomie se definitivně zformovalo v učení A. Smitha (1723–1790). Smithova práce Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776) znamená završení nového přístupu k hospodářství, který se v Anglii konstituoval sto let. Smith navázal na názory W. Pettyho, J. Locka, D. Huma a dalších Angličanů, ale také na některé myšlenky francouzských fyziokratů (zejména F. Quesnaye).

Ve Smithově díle se setkáme s jedním z prvních popisů fungování cenového systému a především je vysvětleno, jak je konkurenční mechanismus schopen zabezpečovat efektivní alokaci zdrojů. Vnější zásahy jsou ukazovány jako narušení tohoto mechanismu. Smithova neviditelná ruka trhu vede jednotlivé tržní subjekty tak, že sledováním svého osobního zájmu a prospěchu jednají současně v zájmu trhu a společnosti.

V učení klasické školy politické ekonomie nastal také zásadní obrat v otázce pojetí bohatství a jeho zdroje. V protimerkantilistické kritice je zdůrazňováno, že peníze nejsou skutečným bohatstvím. Růst množství peněz v zemi zvyšuje důchod země pouze nominálně a navíc vede k poklesu jejich kupní síly, vyvolává růst cen. Odtud vyvozují představitelé klasické školy politické ekonomie závěr, že bohatstvím je reálný národní důchod, to co se v zemi vytvoří a může tak sloužit potřebám. Tomu odpovídá i nové pojetí zdrojů.

Zdrojem hodnot je ve Smithově pojetí lidská práce a její produktivita, a proto v jeho systému zaujímá čelné místo i dělba práce, rozhodující činitel růstu produktivity. Předpokladem prohlubování dělby práce je rozvoj trhu. V této souvislosti Smith zdůrazňuje i potřebu dodatečného množství kapitálu a nutnost jeho rozšiřování. Snaha každého člověka o dosažení osobního prospěchu se realizuje prostřednictvím sklonu ke směně.

Trh se stává centrem celého hospodářského systému, zprostředkovává styky jednotlivých subjektů, je nástrojem koordinace hospodářství.

Ve Smithově systému jsou obsaženy ideje racionálně jednajícího člověka i dobrovolnosti směny, ale také idea rovnováhy systému a konkurence jako mechanismu, kterým systém nalézá svoji přirozenou rovnováhu. Pokud bychom doplnili ideu klesajících výnosů, získáme soubor základních idejí, na kterých byly založeny liberální tradice v ekonomii.

Učení klasické školy bylo poznamenáno dobou, ve které vznikalo a rozvíjelo se. Přesvědčivým dokladem jsou názory francouzských fyziokratů, dobových současníků A. Smitha. Vývoj klasické školy probíhal v období bouřlivého vývoje nového společenského systému i jeho výrobní základny. Průmyslová revoluce znamenala převrat v postavení výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu), což se brzy odrazilo i ve vývoji názorů na zdroje růstu společenského bohatství.

Výchozí koncepce byla poznamenána výsadním postavením práce mezi ostatními výrobními faktory, což odpovídalo stadiu výroby opírající se o řemeslnou ruční práci před průmyslovou revolucí. Svoji roli sehrálo i to, že lidská práce je nejpřesvědčivějším zobrazením lidského přičinění se o růst bohatství a jako argument v protimerkantilistických polemikách nejúčinnější. Proto je také již u W. Pettyho prohlášena práce za zdroj bohatství. ( ...práce je otcem bohatství a zem je jeho matkou, uvádí Petty ve svém díle Rozpravy o daních a poplatcích z roku 1662). Toto pojetí sdílí a propracovávají J. Locke, P. Boisquillebert, D. Hume i A. Smith. V klasické škole politické ekonomie je tento výklad završen v učení D. Ricarda (1772–1823) a vstoupil do historie jako teorie pracovní hodnoty.

Podle této teorie je cena výrobku určena množstvím práce nutné k jeho výrobě a vzájemné poměry prací obsažených ve směňovaných výrobcích určují směnné proporce (ceny) výrobků. D. Ricardo analyzoval výrobu a trh, na kterých se již projevovaly důsledky průmyslové revoluce, a dospěl k poznání, že zisky (tedy i ceny) se na trhu realizují v závislosti na množství kapitálu vloženého do podnikání. Tento problém nebyl schopen z pozice teorie pracovní hodnoty vysvětlit, což bylo hlavním podnětem pro jeho současníky, aby přepracovali přístup směrem k uznání hodnototvorného účinku i ostatním výrobním faktorům.

Touto cestou se vydal v Anglii T. R. Malthus (1776–1834) známý především svým Pojednáním o populačním zákonu, ale který zdůrazňoval, že vedle živé práce působí ve výrobě i mrtvá práce (kapitál), který si také žádá odměnu, neboť je neoddělitelnou podmínkou výroby.

Další vývoj ekonomického myšlení však byl ovlivněn především přístupem, se kterým vstoupil do teorie J. B. Say (1767–1832). Say vycházel ze spoluúčasti půdy, práce a kapitálu na tvorbě hodnot statků. Výrobní faktory poskytují služby, ze které jim náleží odměna (cena služby) podle významu jejich spoluúčasti ve výrobě. Až do 30. let našeho století se ekonomie opírala o jinou Sayovu konstrukci, tzv. Sayův zákon trhů, podle kterého dochází k automatickému vyrovnávání nabídky a poptávky a není možný vznik vážných realizačních poruch na trhu.

Završením vývoje klasické školy je dílo J. S. Milla (1806–1874), který je ekonomem druhé třetiny 19. století. Z hlediska vývoje ekonomického myšlení je toto období zajímavé tím, že dochází k diferenciaci směrů a všeobecně je věnována vyšší pozornost problematice rozdělování. Projevuje se to i u Milla, nicméně nedostatky učení klasické školy nepřekonal. Jednalo se především o dva:

Klasická škola představovala hlavní proud ekonomické teorie i v prvních dvou třetinách 19. století, ale její vývoj se uskutečňoval pod vlivem alternativních přístupů. Příčinami jejich vzniku jsou:

První příčina vyúsťuje do vzniku vnitřně značně diferencovaného směru, jež vychází z myšlenek, které je možno označit jako socialistické kritiky. Přes všechny odlišnosti je možno jednotlivé autory přiřadit do jedné ze tří skupin:

Marx navazuje na Ricardovu teorii pracovních hodnot a její výklad využívá pro odmítnutí kapitalistických výrobních poměrů. (Protože práce je jedinou tvůrkyní hodnot, mají důchody vlastníků kapitálu i půdy charakter srážky z hodnot vytvářených prací a označuje je jako vykořisťovatelské. Odstranit vykořisťování znamená odstranit vykořisťovatelské důchody, což v tomto pojetí znamená požadavek likvidace soukromého vlastnictví).

Druhou příčinou polarizace ekonomických názorů byly rozdíly ve vyspělosti mezi zeměmi. V zemích, kde došlo k opožděnému prosazování průmyslové revoluce (Německo, Rakousko-Uhersko aj.), se i ekonomické myšlení rozvíjí v jiných podmínkách. Výsledkem je vznik specifických směrů, jako např. učení německé historické školy (W. Roscher aj.). Od svého vzniku se vyznačuje kritickým vztahem k západní, zejména anglické ekonomii. Odmítá metodu abstrakce a staví proti ní historickou metodu. Tuto metodu využívá nejen k popisu toho, co se odehrálo, ale především je nástrojem odmítnutí ideje univerzálního hospodářského řádu a obecných ekonomických zákonů. Je rovněž využívána k absolutizaci zvláštností jednotlivých zemí.

Opožděná průmyslová revoluce se projevovala v těchto zemích i nižší konkurenceschopností produkce, což motivovalo hlasy požadující odstranění volné konkurence, jako prostředku zvýhodňujícího vyspělejší producenty a jejich země. Propracovávaly se a byly zdůvodňovány protekcionistické projekty na ochranu domácí produkce, na dobu nezbytnou k tomu, aby se domácí výrobce vypracoval na úroveň zahraničních konkurentů.

Skutečným mezníkem ve vývoji ekonomie se stal počátek 70. let 19. století. Vedle snahy překonat nedostatky učení klasické školy sehrála důležitou roli skutečnost, že probíhající změny v hospodářství se projevovaly v nových tržních souvislostech. Rokem 1870 se datuje nástup nového ekonomického směru, tzv. neoklasické ekonomie. Nový přístup se projevuje i změnou názvu, místo politické ekonomie nastupuje economics s přesně vymezeným předmětem.

Nástup neoklasické ekonomie se opírá o liberální tradice klasické školy, ale orientuje pozornost k problematice tržní rovnováhy.

K tomu využívá jednak matematických metod, jednak nové metodologie přístupu k trhu – teorie mezní užitečnosti (chování tržního subjektu je výsledkem porovnání užitku, který směnná transakce přináší, s obětí, která musela být podstoupena, např. výdej určitého množství peněz). Těmto otázkám bude věnována samostatná kapitola dalšího textu. Neoklasická ekonomie vznikla a rozvíjela se prostřednictvím tří škol:

Vnitřní diferenciace naznačuje, že neoklasická ekonomie nebyla homogenním systémem. Sjednocujícími prvky však bylo vymezení předmětu i základní metodologické přístupy. Odtržení přívlastku politická mělo zdůraznit, že se neoklasická ekonomie více přibližuje k přírodním vědám a že se očistila od etických, ideologických i politických soudů. Byla zdůrazněna podoba čisté teorie, která nedává doporučení pro konkrétní hospodářskou politiku. Metodologie se opírala o individualismus jako východisko rozhodování tržních subjektů a teorie mezní užitečnosti a mezní produktivity, které tvoří základ moderní mikroekonomie současnosti. K přínosům pro vývoj ekonomie patři především:

Vysoká úroveň abstrakce neoklasické ekonomie podněcovala rozvoj sociálního proudu v ekonomickém myšlení. (Např. spory mezi mladší historickou školou v Německu a psychologickou školou v Rakousku.) Určitou formou reakce byl i vznik amerického institucionalismu. K čelným představitelům patřili T. Veblen (1857–1927) a J. R. Commons (1862–1945) a jejich pokračovatelé zdůrazňující potřebu integrace ekonomické vědy s ostatními společenskými vědami. Usilovali rovněž o přiblížení ekonomické teorie k hospodářské realitě. Tato jejich snaha vyústila do podrobných kvantitativních studií hospodářství.

Základem analýzy se stalo poznávání institucí, právně uznaných zvyků, které se prosadily v lidském jednání. Jejich poznání předpokládá zkoumání lidské psychologie. Již toto vymezení naznačuje i dva hlavní proudy v institucionalismu, podle toho, je-li zkoumán psychologický aspekt institucí (Veblen) nebo jejich právní forma (Commons). K nejvýznamnějším představitelům vycházejícím z institucionálních tradic v současnosti je kritik soudobého neoklasicismu J. K. Galbraith (1908) či představitelé nové institucionální ekonomie, jako Douglas C. North (1920) či Ronald H. Coase (1910).

Současné pojetí předmětu ekonomie se utvářelo na půdě neoklasicismu. Již L. Walras zdůraznil pojem vzácnost v souvislosti s definicí bohatství. Vzácná je ta věc, která je užitečná a přitom existuje v omezeném množství v poměru k potřebám. To znamená, že subjekt stojí před rozhodnutím, jak z omezených zdrojů maximalizovat efekt. Toto pojetí zdůraznil L. Robbins v roce 1932, když definoval ekonomii jako vědu o lidské činnosti, pokud se tato činnost utváří jako volba, jinými slovy, ekonomie zkoumá lidské chování jako poměr mezi cíli a vzácnými prostředky s alternativním použitím.

Uvedená definice je obsahově shodná s těmi, které jsou i dnes užívány v nejrozšířenějších učebnicích a kterou využijeme i pro náš další výklad. Tedy:
Ekonomie zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní užití, za účelem výroby různých statků a služeb a jak jsou tyto komodity rozdělovány pro současnou i budoucí spotřebu mezi jednotlivé osoby a skupiny ve společnosti.

Toto pojetí předmětu ctily i oba základní směry ekonomického myšlení druhé poloviny 20. století, keynesiánství i soudobá ekonomie vycházející z neoklasicismu.

Keynesiánství se začalo formovat ve druhé polovině 30. let. Jeho teoretickým východiskem se stalo dílo významného anglického ekonoma J. M. Keynese (1883–1946), především jeho hlavní práce Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, vydaná v roce 1936. Názory Keynese prodělávaly vývoj již v předchozích desetiletích a uvedená práce je završuje. Je však také reakcí na hospodářskou krizi let 1929–1933 a její důsledky. Obsahově představuje jeho dílo průlom do neoklasicismu, proto někteří autoři charakterizují 40. léta jako keynesiánskou revoluci.

Základní odlišnost Keynesova pojetí spočívala v makroekonomickém přístupu ke zkoumání hospodářských otázek. Keynes se také dokázal rozejít s postuláty, jejichž interpretace se v uplynulých desetiletích přežily nebo byly zpochybněny (odmítl Sayův zákon trhů, koncepci výlučně dobrovolné nezaměstnanosti, odmítl dokonalost automatických regulátorů aj.), což mu umožnilo pohlédnout reálněji na mechanismus fungování trhu a hledat příčiny poruch. Dospěl k závěru, že hospodářský systém je sice schopen autoregulujícími silami nalézat rovnováhu, nicméně ocitá se v rovnováze při neúplném využití zdrojů. Zejména při nedostatečné úrovni zaměstnanosti. Podrobněji se seznámíme se základními souvislostmi přístupu Keynese a jeho pokračovatelů v navazujícím kurzu makroekonomie, nyní pouze konstatujme, že

Po druhé světové válce se keynesiánství stalo hlavním proudem ekonomického myšlení i vládnoucí hospodářskou doktrínou, pomocí níž byl v průběhu 50.–60. let realizován dynamický rozvoj bez vážnějších cyklických výkyvů. Současně však proběhla hluboká diferenciace uvnitř směru. Vedoucí složkou se stalo neokeynesiánství, jehož vznik je spojen s průnikem keynesiánství do USA. Jedním z představitelů se stal P. A. Samuelson reprezentující tzv. neoklasickou syntézu spojující keynesiánství s neoklasickou teorií v závislosti na průběhu hospodářského cyklu (v období recese využívat keynesiánských doporučení, v období vzestupu ponechat prostor automatickému fungování tržního mechanismu). Syntéze v provedení J. R. Hickse znamenala skutečné spojení keynesiánských i neoklasických nástrojů a dostává se za hranice Keynesova systému.

Na keynesiánské platformě se však formovali i odpůrci probíhající syntézy, proud označovaný jako postkeynesiánství. Nejdříve v Anglii (J. Robinsonová, N. Kaldor, P. Sraffa), od 60. let se tento proud formuje i v USA (A. Leijonhufvud, R. Clower, A. S. Eichner aj.). Spojuje je odmítání dokonalosti automatických mechanismů samoregulace. Jejich pozice je však od poloviny 70. let slabá, bez možnosti uplatnit vliv na hospodářskou politiku. Je to důsledkem selhání keynesiánství, ke kterému došlo počátkem 70. let.

Selhání keynesiánství je spjato s reálným poválečným vývojem a formami makroekonomické regulace, která se při ovlivňování cyklu pohybovala v jednoduchém schématu volby nástrojů, pomocí nichž buď stimulovala úroveň zaměstnanosti (při současném růstu inflace), nebo snižovala inflaci (při rostoucí míře nezaměstnanosti). Se vstupem do 70. let se ve vyspělých tržních ekonomikách projevil souběh růstu nezaměstnanosti i cenového vzestupu (inflace). Zcela nestandardní situace, kterou neuměla keynesiánská teorie vysvětlit, ani keynesiánská hospodářská politika řešit. Výsledkem se stalo odmítnutí dosud užívaných přístupů v hospodářské politice a tyto přístupy byly prohlášeny za příčinu stagflace (ztráta dynamiky výkonu a růst inflace). Jestliže stimulace poptávky byla východiskem keynesiánské doktríny, pak její důsledky se staly příčinou diskreditace a odmítnutí keynesiánských metod regulace.

V období kritiky keynesiánství došlo k renesanci neoklasicismu, ovšem v podobě, která je dosti odlišná od neoklasicismu přelomu století. Proto se koncem 70. let hovoří o nástupu konservatismu v ekonomické teorii. Změna je doprovázena i renesancí liberálních tradic ekonomického myšlení, což ve svém důsledku znamená posílení důvěry v autoregulující tržní mechanismus.

Všeobecným metodologickým východiskem neoklasického přístupu k analýze ekonomiky je hypotéze racionálního chování hospodářských subjektů, z nichž se každý snaží maximalizovat zisk (užitek) a jejich chování vyúsťuje do optimální alokace zdrojů a maximální efektivnosti výroby. Přístup zdůrazňující tržní síly jako nejdokonalejší nástroj dosažení rovnováhy ekonomiky. Nosnou ideou je hospodářský liberalismus, ale není možné provést jednoduché ztotožnění s hospodářským liberalismem 18. a 19. století.

Soudobý konzervatizmus neodmítá státní aktivitu v hospodářství, nebylo by to ani možné, neboť dnešní stát je sice specifickým, nicméně je tržním subjektem. Odmítá však přímé formy státní regulace a usiluje o minimalizaci nepřímých zásahů.

Soudobý konservatismus je vnitřně diferencovaným proudem. Nejvýznamnější a nejpropracovanější složkou byla chicagská varianta monetarismu, dále ekonomie strany nabídky a v současnosti tzv. nová klasická makroekonomie.

Pozice monetarismu se výrazně posílily na počátku 70. let, kdy nejen prohlásil inflaci za nejvážnější problém sužující vyspělé ekonomiky, ale současně nabídl logické a jednoduché řešení. Inflace je chápána jako čistě peněžní jev vyvolaný nadbytečnou nabídkou peněz, a proto je třeba omezit tempo růstu jejich nabídky tak, aby odpovídalo tempu růstu poptávky po peněžních (roční růst 3–5 \%).

Za základní předpoklad fungování tržního systému je považováno uchování osobní, politické a také ekonomické svobody, která spočívá v možnosti volné výměny všech statků prostřednictvím trhu (včetně práce).

Důležitou stránkou ekonomické svobody je i svoboda použití důchodu dle vlastního uvážení.

Z tohoto pohledu je volná soutěž prostředím zaručujícím svobodu, zatímco státní zásahy (daně, restrikce aj.) mají charakter omezení svobody.

V centru pozornosti monetaristů je peněžní teorie a peněžní politika, stejně jako kritika všech forem státních zásahů keynesiánské hospodářské politiky. Pokud jde o vztah monetaristů ke státním zásahům, vycházejí především z pochybnosti, zda mohou vůbec vlády dosáhnout různorodých cílů (tzv. magické -úhelníky) hospodářské politiky a uskutečňovat anticyklickou politiku. Doporučují sledování a ovlivňování jediné veličiny, a tou je peněžní masa v ekonomice a tempo jejího růstu.

Očekávání a jejich význam pro rozhodovací procesy hospodářských subjektů mají v ekonomii dlouhou tradici (očekávání jsou předpovědi budoucích hodnot ekonomických proměnných, závažná pro současná rozhodnutí). Představitelé teorie racionálních očekávání zdůrazňuje právě slovo racionální. Vychází z představy zcela rozumného reagování subjektů na změny hospodářské situace. Takové chování, není-li negativně ovlivňováno rušivými momenty (např. státní zásahy), je zárukou stability ekonomiky. Současně zdůrazňují, že hospodářský subjekt, má-li k dispozici odpovídající informace, neudělá tutéž chybu dvakrát, nereaguje stejně na analogické situace. Subjekt dělá chyby náhodné, nikoliv systematické. Tržní subjekty registrují tržní signály, shromažďují informace (včetně teoretických) a s těmito poznatky vstupují na trh. Předpokládá se, že každý subjekt má možnost získat stejně kvalitní informace. Jestliže vláda není schopna získávat informace kvalitnější, neexistuje opodstatnění pro státní zásahy. Není důvod se domnívat, že by státní zásahy mohly pozitivně ovlivnit vývoj ekonomiky.

Monetarismus doplňuje tím, že se soustřeďuje na jinou složku peněžní stránky ekonomiky, na daňový systém. Právě s ním spojuje příčiny inflace 70. let. Odtud vychází i její kritika keynesiánství, kterou rozvíjí i tvrzením, že podněty k oživování a růstu ekonomiky musí vycházet ze strany nabídky. Základem argumentace je tzv. Lafferova křivka (dále také ) ilustrující všeobecně poznanou pravdu, že maximální příjmy státního rozpočtu – daňový výnos (dále také ) a míra zdanění (dále také ) nesouvisí přímo úměrně. Tedy, že maximalizovat příjem není možné růstem zdanění bez omezení. Od určité výše zdanění se příjmová křivka zalamuje a státní příjem z daní klesá. V tom se shodují všichni hlavní představitelé, např. G. Gilder, A. B. Laffer, J. Kemp.

Znamená to, že tentýž výnos je možno dosáhnout při různých mírách zdanění, ale není lhostejné, která ze sazeb bude zvolena. Pokud je sazba na úrovni odpovídající vzestupné fázi křivky, působí v ekonomice jako podnět rozvoje ekonomické aktivity. Jestliže se pohybuje v tzv. zakázané zóně, je výše daňové sazby faktorem utlumující aktivitu (možným důsledkem je i vznik podzemní ekonomiky). Hospodářská politika musí sledovat vytváření podnětů k podnikání, čímž se ovlivňují i takové veličiny, jako míra zaměstnanosti či inflace.

Již ze stručného nastínění alespoň hlavních směrů vývoje ekonomického myšlení je zřejmé, že i při jednotě pojetí předmětu jsou možné dva odlišné přístupy, na jejichž základě rozlišujeme ekonomii pozitivní a normativní.

Pozitivní ekonomie se soustřeďuje na popisnou stránku hospodářství. Zjišťuje fakta (jak se změnil výkon ekonomiky, jaká je struktura výdajů domácností, jak souvisí růst mezd a výše cenové hladiny atd.). Zajímají ji výroky schopné verifikace, popisuje hospodářství, jaké je a jaké zákonitosti v něm působí.

Normativní ekonomie zkoumá pochopitelně také hospodářství a jeho podobu. Vedle popisu a konstatování však obsahuje i hodnotové soudy. Zpravidla v podobě srovnání s nějakou modelovou konstrukcí představující významnou hodnotovou složku. Např. nekonstatuje pouze, jaká je úroveň nezaměstnanosti a její struktura, ale klade si otázky, zda je uspokojivá, či co učinit pro její zlepšení.

Normativní ekonomie vychází při analýze hospodářství ze zkoumání hospodářské reality, ta se však stává pouze východiskem hodnotových soudů zahrnujících i otázky etické a sociální. Na základě hodnotových soudů propracovává konstrukci zdokonalení ekonomického systému a vypracovává příslušná doporučení. Diferenciace v soudobé ekonomii je spojena především s názory náležejícími do výlučně normativní oblasti. Mikroekonomická teorie trhu a cen je spíše tím, co jednotlivé proudy spojuje, makroekonomické otázky (zejména peněžní problematika) naopak tím, v čem se odlišují.

Již jsme se také seznámili se dvěma rovinami zkoumání, které je sice možno od sebe oddělit, nicméně k pochopení ekonomie je třeba zvládnout obě roviny a poznatky propojovat. Jsou to mikroekonomie a makroekonomie.

Mikroekonomie se soustřeďuje na analýzu chování jednotlivých subjektů (jednotlivců, firem, domácností). K otázkám, které budeme řešit v mikroúrovni patří např. čím je motivován spotřebitel na trhu výrobků a služeb, jak se utváří cena na trhu určitého výrobku, jak se rozhoduje firma, chce-li maximalizovat zisk, jak funguje trh dokonalé konkurence atd.

Makroekonomie zkoumá chování ekonomiky jako celku. Makroekonomickými otázkami je měření hrubého národního produktu, zaměstnanost, inflace, peníze, hospodářská politika státu aj.

Vývoj ekonomie probíhá převážně evoluční cestou, ale nikoliv nepřetržitou. Jestliže se vrátíme k předchozím subkapitolám zjistíme, že s myšlenkou evolučního zdokonalování nevystačíme. Evoluci můžeme snadno vystopovat v jednotlivých směrech, které jsou propracovávány jako teoretické systémy. Posun ekonomického myšlení (i ekonomické vědy) se uskutečňuje i záměnou, nahrazením jednoho směru jiným směrem. Tím se mění i způsob řešení zkoumaných otázek. Mění se paradigma, tzn. daný přístup a soustava poznatků využívaných ve vědecké analýze hlavního proudu. V příslušném časovém období jsou tyto přístupy a poznatky zpřístupňovány v učebnicích a z pozice přijatého paradigmatu se teorie snaží odhalovat a analyzovat problémy hospodářství. Přitom se může setkat s případy, které jsou z těchto pozic nevysvětlitelné. Právě existence takových anomálií vede k hledání nových přístupů, na jejichž základě vzniká nové paradigma a jeho stoupenci odmítnou paradigma hlavního proudu. Vyústěním může být i nahrazení původního paradigmatu, což se odehrálo v průběhu 70. let, kdy neokeynesiánské paradigma bylo zpochybněno a nahrazeno paradigmatem monetaristickým. Záměna se uskutečnila po kontroverzi, ve které nové paradigma prokázalo větší schopnost vysvětlení změn, které se odehrály.

Nové paradigma se může prosadit jen tehdy, je-li schopno účinněji vypovídat o aktuálních problémech doby. Přitom může obsahovat i prvky předchozího paradigmatu, případně může představovat návrat k prvkům a přístupům paradigmat již dříve překonaných.

Jako každá věda i ekonomie používá ke zkoumání svého předmětu škálu metod, které u jednotlivých směrů nemusí být a nejsou využívány ve stejných proporcích, nebo jsou dokonce určité metody zásadně odmítány (např. historická škola odmítající metodu abstrakce a preferující tzv. historickou metodu. Na druhé straně historický přístup k analýze hospodářského systému nepoužívala anglická klasická škola atd.).

V ekonomii zaujímá klíčové postavení metoda abstrakce. Je to dáno tím, že ekonomie usiluje o objasnění zákonitostí ekonomických jevů a procesů, a právě abstrakce umožňuje vydělit z mnohotvaré hospodářské reality její podstatné stránky.

Umožňuje nalézt to, na základě čehož můžeme provádět srovnání. Od abstrakce se odvíjí i možnost uplatnění zobecnění.

Další nezastupitelnou metodou je analýza umožňující myšlenkové dělení celku na jednotlivé části. Poznáním částí se vytvářejí předpoklady pro dokonalejší pochopení a poznání fungování složitého celku. Tento celistvý pohled se opírá o využití metody užití syntézy. Při těchto metod se můžeme setkat s jedním z typických omylů, tzv. klamu z kompozice.

Spočívá v tom, že to, co je poznáno jako pravdivé a charakteristické pro část, se mechanicky prohlásí za pravdivé a charakteristické i pro celek. Co platí pro část, nemusí platit pro celek.

Své nezastupitelné místo v ekonomii má i indukce (spočívající v postupu od jednotlivého jevu k obecným poznatkům), stejně jako dedukce představující myšlenkový proces, ve kterém z určitých předpokladů logicky vyvozujeme závěr.

Právě otázka předpokladů patří v ekonomii k diskutovaným problémům a způsobila řadu omylů.

Je to dáno tím, že ekonomie nemá možnost využívat metodu experimentu, která v některých jiných vědách má klíčové postavení. Experiment má opodstatnění, jestliže s výjimkou zkoumaného jevu vše můžeme uchovat neměnné. A to v hospodářství není možno zabezpečit. Proto je nutno v ekonomii dodržovat zásadu usuzování o ekonomických procesech při neměnných ostatních podmínkách (ceteris paribus – za jinak stejných okolností), ale současně dbát důsledně na to, že poznatek má plně vypovídací schopnost jen za těchto podmínek.

Důležitou roli v metodologii ekonomie hraje faktor času. I na základě tohoto rozměru můžeme provádět diferenciaci ekonomických teorií. Některé faktor času neuvažují (statické), jiné zkoumají procesy v čase (dynamické, např. teorie růstu).

Zcela výjimečné místo v ekonomii má rozlišování dopadů ekonomických procesů či zásahů do nich z hlediska krátkodobého a dlouhodobého.

Celá řada kontroverzí minulosti i současnosti (včetně diskusí o transformačním procesu české ekonomiky) probíhá v podobě, kdy se sice hovoří o stejném problému, ale v různých časových horizontech. Ale krátkodobé efekty a dlouhodobé efekty nejen že nemusí, ale v tržním prostředí zpravidla nejsou totožné. S těmito souvislostmi budeme mnohokrát pracovat v dalším textu (např. výrazný cenový vzestup z hlediska krátkodobého neznamená, že je trvalým znakem systému a platí či trvá dlouhodobě. Naopak, vzestup uvede do chodu síly působící opačným směrem, které stimulují cenový pokles).

Ekonom by měl umět rozlišovat tyto dvě dimenze a v úvahách a řešeních je také dodržovat, neboť jsou předpokladem porozumění tržnímu prostředí a jeho mechanismům.

K otázce času je třeba učinit ještě jednu poznámku dotýkající se příčinných souvislostí. Jedná se o tzv. post hoc klam. Hospodářské procesy probíhají v čase a jestliže platí, že jev A proběhl dříve než jev B, nemusí to znamenat, že jev A je příčinou jevu B. Zaměňování časové souslednosti hospodářských jevů za jejich příčinné vztahy patří k omylům, kterých se lidé často dopouštějí.

Všeobecně platí, že používání metod musí být vyvážené. Jednotlivé metody nejsou univerzální ani zastupitelné. Jejich přednosti (zejména v delším období) se mohou projevit pouze tehdy, je-li ke zkoumání jevu použito adekvátní metody a je-li výsledek správně interpretován.

I ekonomie má své zákony, které jsou výsledkem poznávacích procesů. Tyto zákony vyjadřují obecné tendence prosazující se v neustále se proměňujícím hospodářském prostředí, pokud jsou nastoleny podmínky, za nichž se souvislost prosazuje. I v případě ekonomických zákonů platí, že nezbytnou součástí osvojení poznatku je znalost předpokladů, při kterých byl zákon odvozen.

Při výkladu ekonomické teorie budeme využívat i grafů, které budou ilustrovat vztah mezi proměnnými. Pomocí grafů se pochopení souvislostí může stát srozumitelnější, ale musíme upozornit i nato, že na druhé straně mohou grafy svádět ke zjednodušeným interpretacím. To není jejich posláním.

V grafických vyjádřeních budeme využívat hladkých křivek, k jejichž zobrazení využijeme několika bodů. Např. v předchozí kapitole jsme pracovali s křivkou vyjadřující hranici výrobních možností (viz \Refobrázekobr2.2).

Každý z bodů , , , , a vyjadřuje výstup při maximálním využití dostupných zdrojů. Spojitá křivka je zobrazením všech maximálně dostupných výkonů.

Velmi často jsou využívána grafická vyjádření závislosti proměnné na čase. Např. změny výkonu ekonomiky, změny množství peněz v čase. V tomto případě se nám otevírá možnost ilustrace vzájemných souvislostí mezi oběma proměnnými, jak ukazuje následující \Refobrázekobr2.3, na kterém je zachycena jedná ze základních souvislostí národní ekonomiky, vztah mezi vývozem ze země a dovozem.

Právě u grafů ilustrujících průběh procesů v čase se můžeme často setkat s rizikem interpretace, na které jsme v předešlém výkladu upozornili. Poměrně snadno se dají z grafu identifikovat časové souslednosti mezi zobrazenými procesy, např. skutečnost, že poklesu hodnoty jednoho ukazatele časově předchází poklesu či růstu hodnoty jiného ukazatele. Důsledkem může být nesprávné prohlášení změn jednoho jevu za příčinu změn jiného jevu.

Nejčastější grafické vyjádření, které budeme v ekonomii využívat, bude zobrazení trhů pomocí nabídkové křivky () a poptávkové křivky (). Jedná se o funkční závislosti mezi dvěma proměnnými, v tomto případě množstvím produkce a její cenou.

Důležitou vlastností křivek je jejich sklon, který představuje změnu, k níž dochází u jedné proměnné, jestliže se druhá proměnná změnila. Udává, o kolik se změní závisle proměnná při změně nezávisle proměnné o jednotku. Bude-li funkce zobrazena přímkou, je její sklon veličinou konstantní.

Sklon vyjadřuje, zda jsou veličiny přímo či nepřímo úměrné. V prvním případě se jedná o nepřímou úměru, kdy proměnné se mění opačným směrem ( roste, klesá). Ve druhém případě se jedná o přímou úměru. Pokud a  představují jednotkové změny , pak v obou případech je sklon roven . Neměli bychom zaměňovat sklon se strmostí křivky či přímky v grafickém zobrazení. Strmost je závislá na měřítku zvoleném na jednotlivých osách.

Jak jsme již uvedli, zabývá se mikroekonomie analýzou chování subjektů hospodářství. Proto právě ekonomická interpretace sklonu (či naopak to, co z ekonomického dění je sklonem vyjádřeno) představuje zpravidla klíčové souvislosti mikroekonomie.

Většina funkčních vztahů bude vyjádřena křivkami, jejichž sklon bude v jednotlivých částech různý. V závislosti na tom, jaké aspekty jsou posuzovány, budeme rozlišovat mezi sklonem křivky měřeným na oblouku nebo sklonem křivky v bodě.

Sklon křivky na oblouku (průměrný sklon oblouku) můžeme ilustrovat následujícím \Refobrázkemobr2.5, na němž pomocí bodů a vyznačme oblouk. Sklon křivky na oblouku získáme doplněním na pravoúhlý trojúhelník , kde sklon je poměr .

Sklon křivky v bodě řešíme pomocí tečny v daném bodě a je vyjádřen sklonem této tečny (viz \Refobrázekobr2.6). Křivky jsou zobrazením funkčních závislostí mezi proměnnými, kde změně jedné veličiny odpovídá změna druhé veličiny (je-li sklon definován a je-li různý od nuly). Jestliže změna jedné proměnné je vyvolána změnou druhé proměnné, dochází k posunu po křivce. Vedle těchto změn budeme mít co do činění i s posuny křivek. Posun křivky bude vyjádřením změn jiných faktorů, než těch, jejichž rozměr je zachycen na osách. Pokud se jedná o průběh křivek, budeme v některých souvislostech přísně zohledňovat nejen, je-li křivka rostoucí či klesající, ale také, zda roste či klesá nad tečnou či pod tečnou. Tato souvislost však nebude vždy významná a pro zjednodušení budeme v takových případech průběh ilustrovat přímkou.

Máme-li funkci , pak derivace podle měří přírůstek při jednotkové změně a její kladné či záporné hodnoty vypovídají o průběhu funkce.

Vývoj ekonomického myšlení byl spojen s otázkami, co je a jak zvyšovat bohatství. Pro vývoj ekonomie měl mimořádný význam pohled merkantilistů, ale zejména důsledky jejich opatření na podporu výrob. Hospodářství prokazovalo, že dosažení peněžní formy bohatství předpokládá úspěšně rozvíjet výroby. Na analýzu výrob a mechanismu rozhodování o užití zdrojů se zaměřila rodící se ekonomická věda. Ekonomie používá alternativní pohledy v závislosti na tom, kterými otázkami se zabývá, a tomu podřizuje rovněž užití metod. Významnou roli sehrává skutečnost, že ekonomie pracuje s předpokladem ceteris paribus a že procesy, které zkoumá, probíhají v čase.

Pomocí učební pomůcky: Fuchs, Tuleja: Základy ekonomie. Průvodce a cvičebnice k učebnici si ověřte zvládnutí: